Finito. Ende. Schluss.

Jára Cimrman prý říkával: "Ať začnete, jak chcete, stejně jednou skončíte." I já tímto příspěvkem končím svůj australský blog.
Než jsem se ve středu vrátil do vlasti, po tři týdny jsem se téměř každý den přesouval z místa na místo a zažil toho tolik, že by to vydalo na knížku. Nápady na to, jak pokračovat, by tedy byly. Schází bohužel čas. A čas jsou peníze. Takže tradičně schází peníze.
Do galerií v pravém menu ještě přibudou fotky ze Severního teritoria, Great Ocean Road a Tasmánie. Je jich ale opravdu moc, takže to bude chvilku trvat.
Děkuju všem, kteří si našli čas a některý z mých příspěvků si přečetli.
Nashledanou

Né, pětku né, já jsem v tom nevinně...

Včera jsem si byl napsat první závěrečnou předmětovou zkoušku a nestačil jsem zírat. V Austrálii nejen trestají za podvádění, ale také mají spoustu opatření, která mají podvádění předejít. Zkoušky jsou písemné a neorganizuje je garant předmětu, ale samotná univerzita. Každý předmět má vypsán pouze jeden termín a jiné než zdravotní důvody absenci neomlouvají.

Ještě před vstupem do budovy jsem dostal náhodně zvolené číslo stolku, ke kterému jsem si měl sednout. Poté jsem si směl vzít pouze psací potřeby a předepsanou literaturu. Batoh se zbylými věcmi jsem musel nechat venku před místností.

Do zkouškové místnosti mě pustili až po prokázání se kartou studenta UQ. Peněženku a vypnutý mobil (prý mají detektory mobilů) jsem musel položit na zem pod svou židli. Podepsal jsem se na dva papíry, které na mě už čekaly. Dva z mnoha dohlížitelů mi zkontrolovali slovník a učebnici, které jsme měli povolené, zda v nic nemám nějaké poznámky navíc.

Mám tak trochu pocit, že za takovýchto podmínek by značná část studentů českých vysokých škol studium nedokončila. Ale tak by to také mělo být. Není divu, že v Česku zaměstnavatele příliš výsledky studia nezajímají, když se těch výsledků dosahuje jinak než vlastní pílí.

Ještě mě tu čekají dvě zkoušky. Příští čtvrtek dám Brisbane sbohem a vydám se na závěrečné dobrodružství v australských tropech, poušti, pobřeží a chladném ostrově.

Noosa

Na UQ přišel s koncem října i konec výuky. Po něm následoval týden určený k přípravě na závěrečné zkoušky, které jsou centrálně organizované a probíhají v pouhých dvou týdnech. Tento týden volna se dá samozřejmě využít i jinak. Například výletem k oceánu.

Do letoviska Noosa, které leží na Sunshine Coast, jsem cestoval s třemi Čechy, dvěma Němci a dvěma Rakušany. Brzké vstávání a čtyřhodinová cesta byly po Halloweenské noci utrpením, ale nakonec jsme šťastně dorazili.

Ubytováni jsme byli ve velikém apartmánu blízko u pláže, ovšem dost daleko od centra. Jak je to u australských pláží typické, dělíte se o ně jen s pár dalšími lidmi nebo delfíny. Tereza s sebou měla surf, který jsem si několikrát vypůjčil a zkoušel jsem pak zkrotit vodní živel.

Druhou noc jsme trávili v Noose už jen ve čtyřech. Do apartmánu jsme se rozhodli vrátit z centra pěšky po trase, která vede národním parkem. Stezka lemuje pobřeží a nabízí pohled na ukryté pláže a skály. Během cesty zapadlo slunce a tak jsme putovali buší a po pláži jen za svitu úpňku.

Klokanátky

Každý ví, že v Austrálii žijí klokani. Ne každý ví, že klokani se v Austrálii i jedí. Já sám jsem zatím měl možnost ochutnat klokaní párky (říká se jim tu kanga bangas) a můžu je jen doporučit. Ano, ano, dnes se pouštím na tenký led. Zemědělské využití klokanů je některými lidmi kritizováno. Podle mě to však jsou buďto pokrytci nebo nevzdělaní rádobyekologové.

Odhaduje se, že v Austrálii žije 35 až 50 milionů klokanů. Jejich chov pro zemědělské účely není povolen. Klokaní maso se tak získává lovem, který je omezen kvótami a povolen pouze pro některé druhy.

Konzumace klokaního má několik výhod. Za prvé, klokani svýma zadníma nohama nezpůsobují erozi půdy, jako to činí introdukované druhy zemědělských zvířat. Za druhé, klokani nespotřebují tolik v Austrálii nedostatkové vody jako krávy a ovce. Za třetí, klokani produkují mnohem méně methanu než krávy. Methan je jedním z hlavních skleníkových plynů. Konečně, klokaní maso je pro člověka zdravější než hovězí maso.

Australský průmysl klokaního masa musí ovšem bojovat s image roztomilého zvířátka, které klokan má. Vypsali proto soutěž o nový název klokaního masa, který by zaměřil pozornost lidí více na maso než na zvíře. Chtěli tak vytvořit podobnou dvojici jako jsou kráva – hovězí, prase – vepřové, nebo ovce – skopové. Nakonec vyhrál termín „australus“, který se ovšem doposud příliš nezažil.

Nashledanou krokodýle

Celý semestr jsem se těšil na návštěvu Australia ZOO. Dočkal jsem se minulý týden. S mým biologickým kurzem jsme autobusem jeli asi hodinu a půl na sever do oblasti Sunshine Coast, kde se zoologická zahrada nachází.

Zahrada je domovem především australských zvířat. Mají tu koaly, klokany, ježury, emu, vombaty, orly, kasuáry, hady, dingo i tasmánské čerty. Najde se i několik exotických zvířat, jako jsou sloni, tygři, červené pandy nebo aligátoři.

Zdaleka nejvíce místa zabírají slanovodní (mořští) krokodýli. Po nich je také pojmenovaná budova Krokoseum. V ní probíhá show, při které jsou návštěvníkům představeni hadi, ptáci a především čtyřmetroví krokodýli. Zaměstnanci ZOO je k sobě pouští tak blízko, že to opravdu nahání strach.

Mořský krokodýl je největším plazem na světě. Staří samci mohou dosahovat délky přes šest metrů. První objevitelé Austrálie hlásili dokonce desetimetrové exempláře. Sladkovodní krokodýl je také jedním ze dvou druhů krokodýlů žijících v Austrálii.

Tolik krokodýlů je v Australia ZOO, protože to byl domov Steva Irwina. Steve se proslavil především řadou televizní dokumentů Lovec krokodýlů, ve které chytal a přemísťoval živé krokodýly. Jeho popularita byla veliká především v USA mezi dětmi. Ty sledovaly jeho pořady na Animal Planet a přímo ho milovaly.

Před kamerou vždycky vystupoval entusiasticky a vystavoval se velkému nebezpečí. Proto je paradoxní, že ho zabil rejnok. Tato ryba má totiž za 20. stolení na svědomí jen dva lidské životy.

Zelená je tráva, fotbal to je hra

Dostal jsem zpětnou vazbu, že jsou prý mé příspěvky příliš složité. Dnes se proto nebudou konnat žádné větné kudrlinky. Nebude pro ně prostor, protože bude řeč o oblíbeném australském sportu, fotbalu. Jenže když říkám "fotbalu", nemyslím tím náš český fotbal, při kterém jedenáct borců na každé straně čutá do mičudy nohama. Austrálie totiž stejně jako USA používá pro kopanou označení "soccer". Slovo "football" je vyhrazeno pro jiný sport.

Tím sportem je australský fotbal. Jeho sezona skončila asi před měsícem. Bohužel jsem se nedostal osobně na žádný zápas, ale několik mačů Brisbane Lions jsem sledoval v televizi a také jsem se párkrát byl podívat na trénink amatérů.

Hraje se na hřišti ve tvaru oválu a hlavním cílem hry je podobně jako v kopané trefit nohou míč mezi dvě tyče na konci hřiště. Míč je ovšem šišatý a je možné ho nosit v rukou, takže by si možná leckterý Čech spletl tento sport s rugby, které je v Austrálii také velmi populární. Zápas je rozdělen na 4 čtvrtiny a každý tým má na hřišti 18 hráčů.

Hlavními devizami australského fotbalu jsou souboje tělo na tělo, výskoky s využitém těl dalších hráčů, rychlý pohyb hráčů i míče a časté skórování. Netradiční je také rozehrávka, při které rozhodčí hodí míč do země, aby se odrazil vysoko do vzduchu. V prvním videu, které nasleduje, je sport představen. Ve druhém uvidíte střety, ze kterých vás bude mrazit na zádech.

Kdepak ty ptáčku hnízdo máš? 2

Po strakách, které srážejí cyklisty z kola, a opeřenci, který zpívá jako motorová pila, si dnes vezmu na paškál další dva ptačí druhy, o jejichž existenci jsem před cestou do Austrálie neměl ani tušení.

Prvním je superb blue-wren, kterému budeme říkat pracovně střízlík, aby byl bližší našemu českému srdci. Určitě jste už někdy slyšeli příběhy o ptačích druzích, které tvoří páry na celý život (třeba labutě). Je to romantické, že? Dají se na to balit holky, že?
Je docela dobře možné, že na vyprávění o věrnosti modrých střízlíků, sbalil nějaký Australan - ornitolog nějakou Australanku – ornitoložku. Jenže co pak asi ti dva dělali, když se přišlo na to, že to s tím střízlíkem zas tak romantické není?
Ano, střízlíci tvoří páry, ve kterých žijí celý život. A také na první i druhý pohled vypadají jako úplné vzory věrnosti. Na třetí pohled (po tom, co se na jejich tělo připevní vysílačka a sleduje se jejich poloha) jsou to ale s prominutím coury.
Po tom, co se setmí, se totiž samičky nenápadně vytratí a letí až jeden kilometr daleko, aby si mohly vesele užívat s jinými samečky. Pak se asi hodinu před úsvitem vrátí. Pánové čtenáři by tady možná chtěli poukázat na to, že morální pohrdání si zaslouží samičky, ale nesmíme zapomenout, že sameček také celou noc nesedí na větívce sám a přijímá návštěvy.
Pro ornitlogy jako takovéto sociální uspořádání těžko vysvětlitelné. Genetické testy ukázaly, že tři čtvrtiny vylíhlých mláďat nejsou potomky samečka, který je vychovává.

Po ptákovi záletníkovi přichází pták válečník. Ten žije v tlupě až o dvaceti jedincích. Tlupa společně brání území a také vychovává mláďata. Vypiplat malého ptáčka až v dospělého jedince není u tohoto druhu vůbec jednoduché, protože jeho vývoj trvá velmi dlouho. K tomu, aby mládě přežilo zimu, musí mít tlupa alespoň sedm jedinců.
Velikost teritoria je zásadní pro přežití tlupy, a proto se ho snaží skupina rozšířit na úkor jiných. Dochází tak k bitvám, při kterých se ovšem stává něco netradičního. Už jsem řekl, že výchova mláděte trvá velmi dlouho (i několik let), a tak se ptáci uchylují k tomu, že unášejí cizí mláďata.
Mláďata se totiž do bitvy nezapojují a většinou jen stojí opodál a zírají na ten mumraj. V tom k nim přihopká pověřený pták ze strany nepřítele, který má v zobáku nějaké lákavé sousto. Mládě se nechá napálit a následuje únosce.
Tlupa takto získá nového bojovníka levněji, než kdyby si měla vychovávat vlastního potomka. S více vojáky se lépe brání a rozšiřuje hranice, a tak má vícečetná tlupa větší naději na přežití v drsném australském prostředí.

Vzpomínky na Fraser

V pravém menu přibyla galerie Fraser Island - fotky UQ. Jsou v ní fotky z Fraseru od jednoho ze zaměstnanců univerzity, který s námi byl. Doporučuju se na ně podívat.

Další zajímavé fotky můžete očekávat po tomto čtvrtku, protože ho celý strávím v Australia ZOO. To je zoologická zahrada, kterou zvelebil Lovec krokodýlů Steve Irwin.

Na podzim sklidím a na jaře už nezaseju

Tentokrát jsem se rozhodl být poplatný rodině. Moje drahá maminka se pracovně zabývá zemědělstvím, a tak bude můj dnešní kraťoučký příspěvek o tom, co jsem se dozvěděl o zemědělství státu Queensland.

Subtropické až tropické podnebí dělá z Queenslandu skvělou oblast pro pěstování cukrové třtiny. Celých 94 % australské produkce cukru proto pochází právě z Queenslandu. S cukrovou třtinou byl do Austrálie zavlečen také živočičný druh, který je považován za jednu z největších ekologických katastrof, kterou tu lidé způsobili. O tom si ale povíme až někdy jindy.

Dalšími pěstovanými komoditami jsou banány, ananasy, buráky a další druhy ovoce a zeleniny, obilí, vinná réva a bavlna. Živočišná produkce je představována hlavně dobytkem a ovčí vlnou.

V loňském roce se prý severní částí Queenslandu přehnal cyklon, který způsobil, že nebyly vypěstovány žádné banány. Bylo je proto nutné dovážet ze zámoří, což jejich cenu vyhnalo astronomicky vysoko a většinu populace odradilo od jejich konzumace. Nepomohla zřejmě ani následující reklama, která propaguje konzumaci banánů a jejíž hudební motiv jsem několik dní nemohl dostat z hlavy.

Byron Bay

Byron Bay je vyhlášený surfařský ráj na severu Nového jižního Walesu. Z Brisbane do něj autem dojedete za něco málo přes dvě hodiny. A právě sem jsme se vydali o víkendu s beach volejbalovým klubem UQ.

Pátek jsme strávili především procházkou na mys Byron, což je nejvýchodnější místo pevninské Austrálie. Je na něm postaven maják, který v noci svým obíhajícím světlem osvětluje přilehlé pláže. Pozorovali jsme také davy surfařů čekajících na tu správnou vlnu.

Pláž také tradičně obklopovaly cedule varující před asi dvaceti různými neštěstími, které se vám moho přihodit. Novinkou ale pro mě byly cedule o dávání přednosti ostatním surfařům na vlně a také cedule pro rybáře, která jim říkala, které druhy si smí vzít domů a které jsou chráněné. Mezi chráněnými byl vypočten i velký bílý žralok. Takže kdyby náhodou ulovili šestimetrovou dvoutunovou bestii, tak ji musí vrátit zpátky do vody a hlavně jí neublížit.

Večer jsem se přiučil několik her spojených s pitím alkoholu. Byli mezi námi totiž převážně Američané, jejichž posedlost takovýmito hrami asi znáte z filmů o americké mládeži. Tou dobou už se také spustil déšť, který nás pak chvílemi provázel i v dalších dovu dnech.

V sobotu jsme přímo na pláži vztyčili dva přenosné kurty na beach volejbal a většinu dne jsem tak strávil pinkáním. Zkusil jsem si taky na chvíli od kamarádky půjčit surfboard. Ve větrném počasí jsem ale bez neoprenu na hladině vyloženě mrzl a už jen to, abych se dostal přes lámající se vlny od pláže, mě stálo hodně sil. Když mě pak ještě jedna veliká vlna ze surfu smetla, tak jsem se uctivě zase odporoučel na břeh. Něco mi ale říká, že až bude příště lepší počasí a lepší vlny, tak strávím na kusu plovoucího prkýnka víc času.

Večer byla na pořadu šílené kostýmy, ve kterých jsme pak vyrazili pařit po místních klubech. Já jsem se moc nepředvedl, protože jsem měl jen korunku a růžové tričko, ale některé další kostýmy byly opravdu parádní.

V neděli měli někteří jedinci kocovinu. Ti ostatní pak zase hráli volejbal a případně zase surfovali, i když podmínky už byly opravdu špatné. Já jsem se rozhodl volejbal proložit bodyboardováním. To spočívá v ježdění na vlnách na boardu na kterém ležíte břichem. Je to sranda a můžete si taky dobře namlátit. No a pak už jsme jeli v hustém dešti domů.

Modrá je dobrá

S dvoutýdenním zpožděním se vracím k destinaci, kterou jsem během prázdnin navštívil po Fraser Islandu a Sydney. Slibuji, že se vám vyplatí přečíst tento příspěvek až do konce.

Modré hory se nacházejí nedaleko od Sydney a jsou tvořeny především pískovcovými plošinami, které oddělují až 760 metrů hluboké strže. V pohoří se nalézá několik národních parků, které byly společně v roce 2000 zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Jejich rozloha odpovídá jedné osmině rozlohy České republiky.

My jsme se s Terkou do Blue Mountains vydali vlakem ve čtvrtek prvního října. Sedadla umožňovala překlopit opěradlo z jedná strany sedáku na druhou. Díky tomu si můžete vybrat, jestli budete sedět po nebo proti směru jízdy, a taky je na vašem rozhodnutí, jestli chcete sedět s kamarády čtyři pohromadě nebo zda chcete být separatisti.

Když jsme dorazili do městečka Katoomba, už na nás čekali naši kamarádi z brisbaneské univerzity. Čtyři Američanky a jeden Angličan s námi také sdíleli jeden pokoj v hostelu Flying Fox. Každý z nich dostal české jméno. Z Kathryn se tak stala Kačenka, z Eugenie Blaženka, Leighann jsem překřtil na Lenku, Anu vyfasovala Aničku a Shravan byl titulován jako Standa.

V horách na nás podle předpovědi čekalo deštivé počasí, což se potvrdilo druhý den. Na ten jsme měli v plánu cestu k vodopádům Wentworth Falls. Nejdříve jsme se přiblížili vlakem a pak jsme se vydali po Charles Darwin Walk. Fotografická obsese Američanek a stavební práce na lávkách způsobily, že jsme asi dvoukilometrový úsek šli přes dvě hodiny.

Nakonec se nám ale šťasně podařilo dostat až k vrcholu vytouženého vodopádu. Odtud jsme se vydali na trasu, která nejdříve klesala po skalní stěně v podobě schodů vytesaných do kamene podél vodopádu, poté se vinula v polovině výšky stěny kaňonu, a nabízela tak úžasný výhled na jeho dno pokryté deštnými lesy, a pak se podél dalších menších vodopádů zase klikatila vzhůru.

Pocit obrovské síly přírody, který vyvolávají Wentworth Falls, byl umocněn přicházející bouřkou, jejíž hromy se začaly kaňonem rozléhat právě, když jsme sestoupili k úpatí vodopádu. Velká průtrž se nám naštěstí vyhnula a také jsme byli často kryti skalním převisem nad našimi hlavami. Na druhou stranu ale déšť také vytvořil spoustu dočasných vodopádů, ve kterých zurčela voda ze stometrové výšky na naše hlavy.

V sobotu se bohužel podstatně snížila i viditelnost, a tak jsme při túře po okraji útesů v oblasti Blackheath viděli především mlhu. S Terkou a Standou jsme se pak ještě vidali na další sestup po stovkách a stovkách schodů vytesaných do skály, které tentokrát byly mokré a tedy i drobet kluzké.

Naším cílem byl další vodopád, který si také můžete prohlédnout v galerii. Po cestě k němu jsme na jednom místě objevili stráň pokrytou tisíci a tisíci drobných masožravých rostlin.

V neděli ráno jsme měli v plánu skalní formaci Three Sisters, která se nachází přímo v Katoombě. Déšť a mlha nám ale opět nabídly jen pohled do bílé prázdnoty. Pak už jsme nasedli na vlak zpátky do Sydney.

V Modrých horách jsem měl možnost vidět ptáka, o kterém jsem se zmiňoval v souvislosti s národním parkem Lamington. Jde o opeřence, kterému australané říkají superb lyrebird a který napodobuje hlasy ostatních ptáků, které ve svém okolí slyší. A nejen je. Když jsem na začátku sliboval, že se vám vyplatí dočíst celý příspěvek, měl jsem na mysli následující video.

Tam v korunách se člověku dech zatají

Udělejme si malou pauzičku a předtím, než vám povím, jaké to bylo v Blue Mountains a Byron Bay, se zase podívejme na jednu australskou zvláštnost.

Onou zvláštností je strom, který jsem měl možnost spatřit několikrát. Původní obyvatelé mu říkají gympie gympie, v angličtině se nazývá stinging tree (tedy žahavý strom). Tento stromek, který většinou dorůstá jen dvou metrů výšky je vybaven velmi účinnou obranou strategií. Jeho kmen i listy jsou pokryty drobným křemíkovým chmýřím, které se při dotyku dostává do kůže a působí ohromnou bolest.

Bolest může trvat i několik měsíců. Toxin, jehož způsob účinkování není dosud popsán, je při vyšší dávce chopný zabít psa nebo koně a existuje i jedna doložená smrt člověka jako následek požahání tímto stromem. Těch nedoložených, o kterých se pouze traduje, je více. Jako příklad uvedu případ vojáka za druhé světové války, který se raději zastřelil, než aby snášel bolest, kterou mu žahavý strom způsobil.

Jak jsem už řekl, v Queenslandu je zejména v odlehlejších místech tento druh poměrně hojný, a tak jsem byl po prvním upozornění na jeho existenci docela vystrašený a při túrách lesem jsem se radši kmenů okolních stromů vůbc nedotýkal. Brzy jsem se ale naštěstí naučil, jak žahavý strom identifikovat. Není to zase tak obtížné, protože jeho listy jsou docela charakteristické svou velikostí a barvou.

Sydney

Po návratu z Fraser Islandu jsem měl čas jen na to si sbalit věci na druhou část prázdnin a jít spát, protože jsem musel už v půl šesté vstávat, abych stíhal letadlo do Sydney.

Sydney je hlavním městem státu Nový Jižní Wales a zároveň je s více než čtyřmi miliony obyvatel nejlidnatějším městem v Austrálii. Podle The Economist patří Sydney mezi deset nejlepších míst k bydlení na světě.

Sami jsme nicméně po příletu zjistili, že v Sydney jsou stejní vydřiduši jako v Brisbane a za vlak z letiště do centra si účtují přemrštěnou cenu. Protože jsme měli dost času do plánovaného setkání s jedním Čechem žijícím v Sydney, přišla nám vhod starší průvodkyně, která nás odchytila u bývalé nemocnice a mincovny. Sice toho o budově moc nevěděla a pořád opakovala to samé, ale aspoň jsme si měli kam dočasně uložit batohy a nemuseli jsme se s nim vláčet po Sydney.

Při procházce v okolí Hyde Parku mě vyděsil můj fotoaparát. Tvářil se totiž tak, že navazuje na tradici další elektroniky, kterou jsem s sebou přivezl, a přestává fungovat. Později si dal naštěstí říct. To bylo ale až po tom, co jsme se setkali se Zbyňkem, který v Sydney studuje capueru (ano, taky jsem zíral). Kamarádka Tereza totiž měla domluveno, že může u něj v bytě strávit dvě noci, které jsme měli pro Sydney vyhrazené.

Hned, jak to šlo, jsme se vydali za nejprovařenějšími památkami Sydney, a tak jsme se botanickými zahradami vydali směrem k opeře a Harbour Bridge. Po tom, co jsem zjistil, že povrch opery je vlastně pokryt jen obyčejnými kachličkami, a obligátním focení, jsme stihli ještě čtvrť s názvem The Rocks.To je zachovalá část města z doby úplných začátků kolonizace. Je proto plná domů kopírující anglické vzory a dýchne na vás Evropou. Sydney obecně je podobnější evropským městům než Brisbane. Může za to mnohem rozsáhlejší centrum s historickými budovami, o které v Brisbane takřka nezavadíte.

Večer jsem se vydal na hostel. Po cestě do pokoje jsem zaslechl češtinu a také jsem hned rád přijal pozvání třech krajánků na sklenku vína s tím, že si nejdřív musím odnést věci na pokoj. Tam na mě čekalo ovšem překvapení v podobě další češky a jejího přítele.

Ve středu ráno jsme se rozhodli si náš zážitek ze Sydney zpestřit i kulturně. Šli jsme na činoherní představení do divadla, které je domovskou scénou takových herců jako jsou Cate Blanchett (Pán prstenů, Babel, Podivuhodný případ Benjamina Buttona), Hugo Weaving (Pán prstenů, Matrix) nebo Miranda Otto (Pán prstenů). Hra s Cate Blanchett ale byla vyprodaná a taky drahá, a tak jsme šli na představení mladých herců. Nakonec jsem za to byl moc rád, protože hra Accidental Death of an Anarchist byla v jejich podání výborná.

Po divadle jsme se lodí vydali do čtvrti Manly, která leží u oceánu a má vyhlášenou pláž. Na koupání ale bylo moc větrno, a tak jsme se vydali na procházku národním parkem. Ten chrání útesy, ze kterých je krásný výhled na zátoku, okolo které se Sydney rozprostírá.

Večer jsme potom zašli do jedné z českých hospod, kterou vlastní dva čeští homosexuálové. Poprvé od mého odletu jsem si dal točené české pivo, i když mě vyšlo na víc než sto korun. A přitom to prosím byly Krušovice!

Ve čtvrtek jsme pak navštívili Sydney Aquarium, kde jsou k vidění vodní živočichové a rostliny z celé Austrálie. Nezapomenutelný zážitek je procházka tunely se skleněnými stěnami v nádržích, kde nad vámi plavou dugongové nebo žraloci. Byli jsme tak nadšení, že jsme v mořském světě úplně vybili naše oba foťáky.

Po žralocích jsme se vydali do čínského města. Po jeho návštěvě před námi byla cesta do Blue Mountains, ze kterých jsme se ale v neděli na celé odpoledne zase do Sydney vrátili. Poslední den v týdnu nás čekalo o poznání horší počasí, než jaké jsme měli předtím. To nás ale neodradilo od důkladnějšího prozkoumání botanických zahrad. V nich jsme našli kromě obrovské kolonie kaloňů spících na stomech také rostliny, o kterých jsem se tu v předchozích příspěvcích zmiňoval. Mám na mysli bunya pines z národního parku Bunya Mountains a také wollemi pine, která byla objevena až v roce 1994. Její fotografii a i další fotografie ze Sydney si můžete prohlédnout v galerii.

Před odletem jsem si ještě chtěl prohlédnout zevnitř některou z katedrál, které se nachází v centru. Shodou náhod jsme vešli do Katedrály sv. Marie právě ve chvíli, kdy začínala katolická bohoslužba. Vedl jí asijský kněz a i mezi lidmi sedícími v lavicích převažovali asiaté.

Po bohoslužbě už následoval přesun na letiště a cesta do Brisbane, kde na mě čekaly úkoly a učení, které jsem celý týden prázdnin zanedbal.

Zemský ráj to na pohled

Včera mi skončily týdenní prázdniny, které byly intenzivní, rozmanité a především báječné. To znamená, že mám mimo perabytů (nadsázka) fotek také spoustu zážitků, o kterých chci psát. Dnes se pokusím zprostředkovat prvních pět dnů prázdnin, které byly zatím asi tím nejlepším, co jsem v Austrálii zažil.

Od čtvrtka 24. září se konal výlet předmětu Australská suchozemská příroda (Australia's terrestrial environment) na ostrov 300 km na sever od Sydney jménem Fraser Island. I když jsem si připadal trochu jako na středoškolském výletu, těch několik dní se od cesty vlakem do českého ráje a tajného popíjení vína opravdu lišilo.

Cílem naší cesty totiž byl jiný ráj. Fraser Island se v jazyce původních obyvatel nazývá K'gari, což v překladu znamená právě ráj. Fraser je nejvěším písečným ostrovem na světě, je celý vyhlášený jako národní park a byl zařazen na seznam světového dědictví UNESCO.

Když jsem ráno dorazil ke škole, čekala na nás flotila dvanácti terénních aut Toyota Land Cruiser s náhonem na čtyři kola. Do nich se naskládalo téměř osmdesát studentů a také naši vedoucí včetně šéfa celé výpravy, Steva Salisburyho, který se během následujících dní stal mým hrdinou.

Na ostrov jsme se dopravili trajektem z Rainbow Beach. Bohužel jsme se při čekání na trajekt nemohli osvěžit v moři, protože vody okolo Fraser Islandu jsou vyhlášené přítomostí tygřích žraloků. Slabší povahy se možná také nechaly zastrašit hlášeními o návratu krokodýlů do této oblasti, ze které byly před desetiletími vyhubeny.

Na ostrově se nachází jedna z nejčistokrevnějších populací psa dingo ve východní Austrálii. Na mnoha místech jsou umístěny cedule varující před jakoukoli interakcí s těmito psy. Měli jsme možnost jich několik pozorovat na vlastní oči. Nekteří psi se dokonce přiblížili jen na pár metrů. Pro dospělého člověka, který je ignoruje, nejsou dingové nebezpeční. Přímo na Fraseru však bylo zaznamenáno několik případů, kdy psi zabili malé děti.

Na Fraser Island mají přístup pouze automobily s náhonem všech čtyř kol. Jaký to má důvod, jsem pochopil hned po vylodění z trajektu. Na ostrově neexistují téměř žádné silnice a hlavní tepnou je písečná pláž. Na ní je rychlostní limit 80 km/h a není neobvyklé tu potkat policejní auta, která dodržování rychlosti vymáhají.

Jízda po pláži je vzrušující. Auta se musí držet blízko u vody, protože dál je písek jemný a hluboký a vozidlo by mohlo lehko uváznout. V měkčím písku také auto "plave" do stran. Řidiči také musí brát v potaz příliv a odliv, protože za přílivu je mnoho částí pláže neprůjezdných. Pro osoby sedící v našich Land Cruiserech vzadu byly nejzajímavější terénní nerovnosti, na kterých někdy auto nadskočilo tak silně, že dotyční narazili hlavou do stropu. Při cestě autem po pláži je také často možné pozorovat velryby, které se přavalují na hladině, nebo velké množství ptáků včetně mořských orlů

Během pobytu se nám nejednou stalo, že nekteré z aut na cestě ve velmi jemném písku uvázlo. Často byla důvodem auta jedoucí proti. Většina cest je totiž široká pouze pro jeden automobil. Řešením jsou v takovém případě lopaty a gumové "plováky", které se zasunou pod uvízlé kolo, aby bylo dosaženo trakce. Lze také využít navijáku, kterým jsou některá vozidla vybavená.

Kromě automobilů jsou pláže využívány malými osobními letadly, která na nich přistávají. Na některých částech pláže se nacházejí cedule upozorňující řidiče automobilů, že mají dát přednost přistávajícím letadlům.

Za zmínku také stojí stoupající komíny kouře, které jsme pozorovali už z pevniny. V oblasti totiž panují už delší dobu značná sucha, a tak na ostrově vzniklo několik požárů. Jeden z nich se nacházel pouchých osm kilometrů od našeho tábora, a hned po příjezdu jsme proto byli informováni o možné evakuaci. Jako bezpečnostní opatření správci národního parku vypalovali území nalézající se mezi požárem a našim táborem, aby se požár neměl jak šířit.

V kempu byla polovina účastníků ubytována v chatičkách a druhá stanovala. Já jsem stanoval s Němcem Maxmilianem. U večeře, která následovala, jsme se rozdělili do týmů pro provádění výzkumných úkolů v dalších dnech. Můj tým byl nakonec česko-německo-americký. Byla v něm kamarádka Tereza, Němci Niels a Christopher a Američanky Kathryn a Hannah.

Na Fraseru jsem si vyzkoušel bezkontakní variantu rugby, tzv. touch rugby. Namísto složení k zemi tam stačí k zastavení protivníka dotek. Moc se mi líbilo, že se k nám úplně bez zábran přidali také naši vedoucí včetně Steva.

Druhý den nás pár ranních ptáčat zahájilo už v půl šesté pozorováním ptáků. Dostali jsme dalekohledy a vydali jsme se na procházku na pláž a zpět. Po snídani následovala práce terénu. Ta první den spočívala v zaznamenávání změn vegetace od pobřeží do vnitrozemí, druhý den ve sbírání vzorků květů a plodů rostlin a třetí ve výzkumu diverzity bezobratlých v deštném lese.

Odpolene bylo každý den vyhrazeno zábavě. V pátek jsme se vydali k zrezlému vraku transportní lodi z první světové války, který za druhé světové války používalo australské letectvo jako cvičný terč. Od vraku jsme se pak vydali k Eli Creek, což je jeden z mnoha kříšťálově čistých potoků vlévajících se do moře.

Večer nám pak jednotliví vedoucí představili, jakou oblastí biologie se zabývají a co je předmětem jejich současného výzkumu. Tady opět zmíní mého hrdinu Steva, který je paleontolog zabývající se především dinosaury. Ve své prezentaci nám představil výzkum nemoci, kterou trpěli tyranosauři a která by měla být obdobou nemoci, která v současné době postihuje některé ptačí druhy.

V sobotu jsme se pěšky vydali k jezeru Boomanjin. Po cestě k němu jsme vyšplahali na obrovskou písečnou dunu, která nebyla pokrytá vegetací a bylo tak možné se po ní kutálet z kopce dolů a dělat jiné podobné aktivity hodné vysokoškoláků. Samotné jezero mělo téměř černou barvu, což ale nikoho neodradilo od vykoupání.

V neděli jsme dojeli k jezeru Birrabeen, které mělo naopak vodu jasně modrou. Steve ulovil malou krátkokrkou želvu, kterou jsme si pak každý měli možnost krátkou chvíli podržet a prohlédnout. Kromě přírody jsem se u tohoto jezera také dozvěděl dost u kriketu, jehož "dvorkovou" verzi jsem si zahrál. Od tohoto jezera jsme se pak vraceli za tmy cestami uvnitř ostrova. Tma ve spojení se světlomety off-roadů a subtropickým lesem tvořily atmosféru jako z Jurského parku.

V pondělí ráno jsme si sbalili věci a vydali jsme se k poslednímu jezeru na naší pouti. Jmenuje se Wabby. Z jedné strany ho lemuje hustý les a z druhé strany se k němu svažuje písečná duna. Po koupačce jsme se vydali zpět. Bohužel jsme ale měli velké zpoždění, které způsobila i proražená pneumatika našeho auta. Museli jsme proto ale pospíchat, abychom se vyhnuli přílivu. Zesílené pobřežní požáry a také často riskantní průjezdy částí pláže, které už byly zaplaveny přílivem, asi všem zvedly hladinu adrenalinu.

Nakonec ale všechna auta šťastně dojela až k trajketu a já s Terkou jsme se vyčerpaní dostali domů asi okolo osmé večer s vědomím, že v osm ráno už nám odlétá letadlo do Sydney...

Pro zajímavost přidávám ještě sestříhané video ze stejného zájezdu v minulém semestru. Koukněte na něj samozřejmě především kvůli Stevovi, který v něm má hlavní roli.

Prach

Ve středu jsem se konečně rozhodl dojít se nechat ostříhat. Protože jsou ale australská kadeřnictví drahá, zašel jsem do školy pro kadeřníky, kde mě za přijatelnou cenu ostříhala japonská studentka. Připadal jsem si jako pokusný králík, když mi její vyučující kontroloval a opravoval sestřih, ale nakonec to dopadlo docela dobře.

Už když jsem šel do holičství, říkal jsem si, že je proti předchozím slunečným dnům nějak hodně zataženo a větrno. Když se ulicemi rozlil červený opar, tak jsem se začal divit, co se děje. Jak jsem se brzy dověděl, do Brisbane dorazila jedna z největších prašných bouří za poslední dobu.

Neobvykle silný vítr v jihovýchodní Austrálii ve spojení s dlouhým suchem způsobil, že se do povětří dostalo obrovské množství špíny, která nejdříve přišla do Sydney, aby o den později dorazila do Brisbane a začala se roztahovat po celém jihovýchodním Queenslandu.

Bouře, která údajně za hodinu na jihovýchodní Queensland chrlila 16 000 tun prachu, způsobila velká zdržení leteckých spojů a silně snížila viditelnost i pro pozemní dopracu. Prach je cítit všude, dokonce i zvláštně chutná. Po pár minutách venku mám chuť se osprchovat.

Nejvíc mě zaujalo to, že prach dává slunečnímu světlu barvu, jakou jinak můžeme vidět jen ve filmech. Takové zvláštně naoranžovělé strašidelné světlo jako ze sci-fi.

Více informací a obrázků v článcích novin Courier Mail nebo Brisbane Times.

Bunya Mountains

Tento víkend jsem opět využil k cestování. S Australankou Ammie jsme se vydali jejím autem do národního parku Bunya Mountains, který se nachází asi čtyři hodiny jízdy od Brisbane a je známý především jedním prastarým druhem stromu, který dal místním horám dokonce i jméno.

Cesta, jejíž první zastávka měla být ve městě Toowoomba, nezačala dobře. Malé Mini vyrobené v roce 1978 mělo díky mně a naloženému proviantu malou světlou výšku, a tak se nám hned po pár metrech podařilo poškodit zavěšení výfuku. Pomoc známého sice problém na chvíli vyřešila, ale jinak nás problémový výfuk provázel celý výlet.

Do Toowoomby jsme se dostali bez problémů. Naším cílem byla především proto, že se zde odehrával šedesátý ročník karnevalu květin. Zajímavé je, že ačkoli má Toowooomba přízvisko "město zahrad" (the garden city), trpí v poslední době vytrvalým suchem, a tak je v místních fontánách nebo umělém vodopádu možné vidět tekoucí vodu pouze při speciálních příležitostech, jako je právě karneval květin.

Bohužel jsme kvůli průtahům s výfukem nestihli průvod s alegorickými vozy, ale měli jsme možnost si je aspoň prohlédnout po průvodu, když se všechny shromáždily na jednu velkou louku. Víc než vozy se mi líbily místní parky s květinovou výzdobou připravenou speciálně pro letošní karneval. Květiny si můžete prohlédnout v galerii.

Z Toowoomby jsme vyrazili do národního parku a já měl po cestě možnost si chvíli vyzkoušet řízení na levé straně. Na vnitrozemských australských cestách, kde se střídá asfalt se štěrkem a křižovatku téměř nepotkáte, mi menší problémy dělalo jen řazení levou rukou.

Sunshine (jméno autíčka – asi pro jeho žlutou barvu) nás vyvezla prudkými stoupáními bez problému téměř až na místo určení. Deset kilometrů před kempem se však uvolnila střední část výfuku, který začal dřít o povrch vozovky. Protože jsme neměli k dispozici hever, problém jsme vyřešili provazem nataženým pod autem, který byl přivřený v zadních okýnkách a mírně výfuk nadzvedával. Fotky jsou k vidění v galerii.

Když jsme se šťastně dostali až do cíle, našli jsme útulný kemp pro stanování, který byl vybaven stoly s lavičkami, záchody, sprchami a typickým cihlovým zařízením pro dělání barbecue Sprchy si představte jako vaky, do kterých si člověk může nanosit kbelíkem vodu. Pokud chce mít sprchu teplou, musí si nejdřív udělat oheň pod bojlerem.

Bunya Mountains jsou součástí Velkého dělícího pohoří a jejich nadmořská výška je v průměru asi tisíc metrů. Jsou útočištěm mnoha rostlinných druhů, které byly rozšířeny po celé Austrálii ještě v dobách, kdy nebyla tak vyprahlá jako nyní. Jedná se především o prastaré jehličnany, které často mohou dorůstat až několika desítek metrů.

Pro Bunya Mountains je charakteristickým stromem Bunya Pine. Ta může dorůstat až padesáti metrů a přežívá už pouze na několika málo odlehlých místech v Queenslandu. Od prosince do března z těchto stromů padají šišky velké jako fotbalové míče, které mohou mít hmotnost až deset kilogramů. Není proto divu, že se v parku nachází cedule varující před pobytem pod těmito majestátnými velikány.

Semena nacházející se v těchto šiškách jsou jedlá, čehož si byli vědomi i původní obyvatelé. Před příchodem Evropanů se do Bunya Mountains v období dozrávání scházely kmeny z širokého okolí, aby hodovaly a slavily. Stromy byly mezi tyto kmeny rozděleny podle zvykových pravidel. Semena se jedla syrová nebo opražená.

Kromě majestátných stromů jsem v národním parku viděl i spoustu orchidejí, klokanů, ptáků a také dvě goany. Jedna z nich byla přinejmenším 130 cm dlouhá a nenechala se od vyhřívání na kmeni stromu odradit ani tím, že jsem se s ní vyfotografoval.

Večer před cestou domů nám austalský pár circa pětasedmdesátníků, který stanoval ve stejném kempu, zapůjčil hever, a tak jsem mohl výfuk provizorně přidělat. Potom nám ještě vyprávěli několik kempařských příhod, kterých asi měli v zásobě moc a moc, protože prý do důchodu odešli před 19 lety a od té doby pořád cestují.

Nemít prachy? Vadí!

Někteří z čtenářů tohoto blogu možná také uvažují o studijním pobytu v zahraničí. Protože z finančního hlediska není studium v cizině nenáročnou záležitostí, nabízím pár tipů na to, kde získat alespoň část potřebných prostředků.
V České republice existuje několik nadací a fondů, jejichž podpory je možné využít. Některé se zaměřují na podporu studia v zahraničí obecně, jiné jsou specializované jen na vztahy mezi Českem a nějakým dalším konkrétním státem. Dále podávám přehled několika z nich.
Prvním fondem, který zmíním, je OPEN SOCIETY FUND Praha společnosti Accenture. Ten podporuje studenty, kteří by se v budoucnu mohli stát jeho zaměstnanci. Jde tedy o obory ekonomické a technické. Webová adresa je www.osf.cz.
Další možností je Hlávkova nadace. Ta podporuje vynikající studenty. Její web je www.hlavkovanadace.cz. Je to nejstarší nadace v České republice a založil ji český mesenáš Josef Hlávka. Doporučuji si o něm přečíst alespoň článek na wikipedii. Je to velmi inspirující člověk.
O finanční příspěvek na zahraniční studium lze také žádat u Nadace Sophia, která sídlí v Brně a její webové stránky se nachází na www.nadacesophia.cz.
Další nadací, u které je možné zažádat je Nadace pro rozvoj vzdělání. Tato nadace začala s podporou studentských výjezdů až v roce 2008, ve kterém pomohla šesti studentům. Internetové stránky jsou www.nadaceprovzdelani.cz.
Nabízí se také možnost využít některé z nabídek nadace Rotary International. Rotariáni působí po celém světě a mají přes 1,2 milionů členů. Podpora výměnných programů pro mladé lidi patří mezi jednu z jejich mnoha aktivit. Stránky International Rotary jsou www.rotary.org.
Na webu Britské rady (British Council) je možné získat informace o stipendiích pro studium ve Velké Británii. Je tam k dispozici seznam stipendií nabízených jednotlivými univerzitami. Webové stránky jsou zde.
Ti, kdo by chtěli studovat v Německu, se mohou obrátit na Česko-německý fond budoucnosti, který podporuje projekty, které sbližují Čechy a Němce. Webové stránky fondu jsou www.fondbudoucnosti.cz.

Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?

Dnes se opět vrátím ke svému vzdělávacímu snažení. Podíváme se nadruh ptáka, který vyvolává strach u chodců a cyklistů po celé Austrálii a přitom vypadá jako naše straka.
Svým vyprávěním mě pobavila jedna Australanka, když mi líčila, jak se bojí chodit do práce jednou konkrétní ulicí, protože ji tam dvakrát napadla australská straka a jednou jí při tom dokonce poranila ucho.

Australské straky jsou v zastavěných oblastech hojně rozšířeny. Nebezpečí od nich hrozí v období hnízdění, kdy malé procento samečků napadá chodce v okruhu asi 50 metrů a cyklisty až 100 metrů od hnízda.

Straky se takto samozřejmě snaží odehnat vetřelce od svých. Ptáci své chování většinou postupně zostřují. Nejdříve přelétnou poměrně daleko a varovně křičí. Druhý v pořadí je blízký přelet, při kterém straka velmi hlasitě cvakne zobákem a někdy si odnese i kousek vaší kůže třeba z ucha.
Méně častý je případ, kdy se pták jako kamikadze svou hrudí vrhne proti obličeji člověka. To se stává zejména cyklistům. Občas také může přistát na vaší hrudi a freneticky začít klovat do vašeho obličeje a očí.
Straky tak poměrně často způsobují menší rány na kůži. Mohou však velmi vážně poškodit lidský zrak. Srážka rychle jedoucího cyklisty s tímto ani ne půlkilovým opeřencem také může mít těžké následky.

Australané se snaží vyhnout útoku straky různými způsoby. Kreslí si například na klobouky a helmy oči. Straky totiž útočí tak, aby je nepřítel zpozoroval až na poslední chvíli. Pokud si myslí, že se na ně díváte pořád, nezaútočí.

Nově testovaným způsobem ochrany, který jsem na vlastní oči spatřil, jsou gumové tyčky přidělané na cyklistickou helmu tak, že cyklista vypadá jako dikobraz. Prý se zatím poměrně osvědčují.
Australské straky jsou chráněny zákonem, ale ty agresivní mohou být veřejnou mocí zlikvidovány nebo přemístěny.

Busy week

Minulý týden mi dal zabrat. V úterý česká večeře u kamarádky, ve čtvrtek nový Tarantinův film, v pátek další večeře, v sobotu ohňostroj a v neděli národní park. Zkrátka je to tady náročné.
Kamarádka Dana před pár dny měla narozeniny a konečně se našel den, kdy jsme měli všichni čas, abychom její narozeniny oslavili. S Michalem jsme jí dali k narozeninám pár věcí s australskými motivy. Mně se nejvíc líbil maňásek - klokan s boxerskými rukavicemi.
Dana pro nás přichystala královskou večeři. Nejdřív jsme baštili kuřecí řízky s bramborovým salátem, které jsme zapíjeli německým pivem. Potom jsme kroutili hlavou nad tím, jak naše babičky dokážou ručně vyšlehat smetanu. Po pár minutách neúspěšného snažení jsme polili jahody smetanou nenašlehanou. Bylo mi úplně líto, že už se do mě nevešel zbytek salátu. Ještě, že je to od Dany ke mně domů z kopce. Mohl jsem se tak rovnou kutálet.

Ve čtvrtek jsem šel za šest a půl dolaru na Hanebné pancharty. A byla to docela sranda, protože jsem šel s Němkou. Pro ty, co to náhodou neví, dodávám, že celý film je především o zabíjení a skalpování německých vojáků za druhé světové války. Zapředli jsme pak debatu na téma "Němec univerzální nepřítel pro filmy a počítačové hry". Samozřejmě zdaleka nejlepší je Brad Pitt mluvící italsky.
V pátek jsme se sešli u kamarádky, která se mnou chodí na beachvolejbal a v sedmi lidem jsme připravili večeři. Udělali jsme kuřecí kapsy s pistáciovou nádivkou. Americkoněmeckokorejskočeská společnost se pak přesunula na párty, kterou pořádala další kamarádka z beachvolejbalu.
Zahrál jsem si jednu z "pitivových" her, která je docela známá z amerických filmů pro mládež. Spočívá v házení pinpongového míčku na délku stolu do soupeřových kelímků naplněných pivem.
V sobotu se nad řekou v centru konal čtvrthodinový ohňostroj. Ulice byly doslova přeplněné k prasknutí a ohňostroj byl velkolepý. Docela jsem záviděl lidem na lodích, kde se evidentně konaly po ohňostroji párty.
V neděli ráno jsem se vydal na jednodenní výlet do národního parku Lamington, který se nachází asi dvě a půl hodiny jízdy automobilem na jih od Brisbane. Fotky z něj si můžete prohlédnout v galerii.
Nejdřív jsem se prošel po okruhu tvořeným zavěšenými lávkami mezi korunami stromů asi 15 metrů nad zemí. Na jednom ze stromů byly připevněny žebříky, a bylo tak možné vyšplhat ještě asi o dvacet metrů výše na plošinu ukotvenou mezi větvemi.
Pak jsem se vydal na stezku k vodopádu, který je vysoký osmdesát metrů a padá do údolí, které se široce otvírá do krajiny. Od vodopádu je tak krásný výhled na zvlněnou krajinu.
V národním parku Lamington žije druh ptáka, který napodobuje zvuky vydávané jinými ptačími druhy. Pokud však zaslechne lidské hlasy, stane se, že napodobuje lidskou řeč. Možná tak po mé návštěvě teď pár australských opeřenců mluví česky.

Sklepmistr / Dungeon Master

Dnes se vzděláme v oblasti internetového humoru. Tím, že budu mluvit o vtipu a vysvětlovat ho, ten vtip samozřejmě zabiju. To ale mě ale zase tolik netrápí.
určitě si pamatujete na kauzu Rakušana Josefa Fritzla, který ve sklepě svého domu držel několik let vlastní dceru, se kterou měl dokonce i několik dětí. Jeho manželka si přitom za dlouhé roky ničeho podezřelého nevšimla.
V angličtině zní názvy Rakouska a Austrálie docela podobně (Austria a Australia). Toho se rychle chytli tvůrci tzv. motivation posterů. To jsou takové zvláštní vtipy ve formě obrázku opatřeného nějakým krátkým textem.
(Omlouvám se všem /b/ a oldfagům, ale jak jinak to prostě vysvětlit někomu, kdo nemá vůbec páru, o čem je řeč?)

Kde sakra jste?

V pátek jsem musel odevzdávat první větší písemnou práci v tomto roce. Byla to práce na předmět, který se zabývá marketingem turistických destinací. Konkrétně šlo o situační analýzu turistického regionu města Bundaberg, které se nachází asi čtyři hodiny jízdy automobilem na sever od Brisbane.
Bundaberg je pro Čechy zajímavý asi především svými známými alkoholovými produkty a také tím, že se zde nachází nejlepší lokality pro pozorování čerstvě vylíhlých mořských želv, které se plazí po pláži do moře.
Na přednáškách z tohoto předmětu často dumám, jak je to s propagací cestovního ruchu v Česku. Jak vlastně vypadá reklamní kampaň, která k nám láká cizince.
Ta současná australská využívá postavy malého aboridžinijského chlapce z filmu Austrálie s Nicol Kidman a Hugh Jackmanem. Hoch radí lidem, aby řešili své problémy tím, že se vydají na "walkabout". To je rituál domorodých obyvatel, který spočívá v pouti buší a který byl podmínkou dosažení dospělosti.

Podle mě je zajímavější předchozí kampaň z roku 2006. Jejím hlanvím tahounem byl televizní spot, ve kterém australští aktéři říkají: "Už jsme vám natočili pivo," nebo "Rozsvítili jsme světla." Na konci spotu se pak dívka v bikinách zeptá: "Tak kde sakra jste?" (So where the bloody hell are you?)
Tato reklama vyvolala veliký rozruch v Británii, která je jedním z hlavních turistických trhů Austrálie. Britské orgány zakázaly vysílání této reklamy kvůli použití slova "bloody", což způsobilo ostrou slovní přestřelku mezi představiteli obou zemí. V Austrálii je s odstupem tato kampaň hodnocena značně negativně a investovaných 180 milionů australských dolarů je považováno za zbytečně vyhozené.

Mišmaš

Pro začátek pár špatných zpráv. Pořád pokašlávám a mám rýmu (stejně jako v ČR - zajímalo by mě, kdy lékařská věda dospěje tak daleko, aby mi byla schopná poradit, co s tím). Přestalo mi fungovat levé sluchátko Koss, které používám ke svému iPodu. Přestalo mi fungovat pravé sluchátko. Nejde mi zapnout telefon, a když jsem měl možnost zkusit flashnout jeho paměť, tak mi to dvakrát naprosto zmrazilo systém na notebooku.
Tak a teď už hurá k tomu veselejšímu. V sobotu se konal turnaj v beachvolejbalu. Znalci plážové odbíjené by mi určitě oponovali, že to žádný plážový volejbal nebyl, když jsme hráli ve čtyřčlenných družstvech a v zásadě jsme mohli hrát míč rukama jakýmkoli způsobem, ale stejně jsme si to užili.
Zúčastnilo se asi patnáct týmů, které byly náhodně složeny z těch, kteří dorazili. Já dostal do týmu jednoho místního borce, kamarádku Češku Terezu a pak hlavní hvězdu našeho týmu, Američanku Viktorii, která byla už před začátkem prvního zápasu v deset dopoledne solidně nametená.
O tom, jak náročný turnaj to byl, svědčí třeba to, že jsme stihli odehrát celé čtyři jednosetové zápasy. Z nich jsme dva vyhráli a dva prohráli. Ale hlavní bylo se na ostrém sluníčku moc nespálit a nedopadnout jako Američanky. Fotky z turnaje najdete v galerii v pravém menu.
Ten samý den večer se ukázal jako opravdový sympaťák můj francouzský spolubydlící Pierre, který koupil lahev whisky a lahev místního rumu Bundaberg. Dali jsme si společně za cíl během večera umluvit Číňanku Ying, která s námi v domě bydlí, aby s námi vyrazila k sousedům na párty. To se podařilo a nakonec to byla právě Ying, která s náma nechtěla jít ještě domů.
A nesmím zapomenout ani na úterní večer, kdy jsem byl pozván na večerní barbecue do parku, který je od centra s jeho vysokými mrakodrapy oddělený jen řekou. Nabízí se tam proto v noci úchvatný pohled na osvětlené budovy a jejich odraz ve vodě řeky.
Celý zážitek byl umocněný i tím, že jsem si poprvé v Austrálii dal české pivo, a to hned Plzeň. Možná i ta mě inspirovala k tomu, abych se dvěma českým cestujícím studentům, kterým jsem byl právě tam představen a ze kterých přehnané sebevědomí a pragocentrismus přímo tryskaly, představil jako synek z Hodonína a ještě je popichoval, že nepoznají můj typický přízvuk.
Odkaz na fotky z Kangaroo Point najdete v galerii.

Písemka z bižule

Blíží se polovina semestru a to s sebou nese nepříjemně mnoho práce do školy. Navíc už jsem si tady také stačil najít spoustu nových kamarádů, a tak opravdu chvílemi nevím, co mám dělat dřív.
V tomto příspěvku se ovšem spoustě nových kamarádů věnovat nebudu (ale hned v dalším ano, slibuju). Ve čtvrtek mě čeká písemka z úvodní poloviny předmětu Australská suchozemská příroda (Australia's terrestrial environment), a připadám si teď proto tak trochu jako při učení na písemku z biologie na gymnáziu.
Zatím jsme se dozvěděli o tom, jak se vyvíjela australská fauna a flora, jak jsou místní ekosystémy ovlivněny klimatem a geologickými podmínkami, a také o ruzných vegetačních společenstvích, která jsou pro Austrálii typická.
Takhle obecně nastíněná témata znějí možná nudně, ale věřte mi, že australská příroda je vyjímečna. A přednášející to dokáží náležitě zdůraznit. Vezměte si napřiklad jen názvy některých přednášek: The Phoenix Continent nebo Land of the Never Never.
Australská příroda je také fascinující tím, že toho o ní lidé pořád dost nevědí. Jak jinak si můžeme vysvětlit třeba to, že až v roce 1997 byl 150 km od Sydney objeven nový druh stromu, který může dosrůstat až čtyřiceti metrů?
Jehličnan s názvem Wollemia (Wollemi pine) patří do rodu, který byl považován za dávno vyhynulý. K jeho objevení došlo v téměř nepřístupných roklích národního parku Wollemi a počet jedinců se pohybuje v řádů několika málo stovek. Z důvodu ochrany této žijící fosílie nebylo veřejnosti nikdy sděleno přesné místo, kde je možné divoce rostoucí stromy spatřit. Od roku 2006 je však možné si koupit semenáče tohoto vyjímečného stromu.

Tohle že je nůž?

Dnešní příspěvek bude opravdu kraťoučký. A bude o Krokodýlovi Dundee.
V roce 1986 s poměrně malým rozpočtem natočili v Austrálii film, který je možné označit za kultovní dokonce i u nás. Krokodýl Dundee se stal hitem hned po uvedení také v samotné Austrálii. Že se opravdu nejedná jen o popularitu zahraniční mi dokázalo to, že na přednášce práva nám byl představen případ Pacific Dunlop Ltd v Hogan [1989] FCA 185, ve kterém představitel hlavní role Micka Dundeeho, Paul Hogen, žaloval firmu vyrábějící kožené boty.
Firma Pacific Dunlop totiž přišla s televizní reklamou, ve které se prochází pár ulicí a přepadne je při tom zloděj s nožem. Dívka řekne: "Micku, dej mu svoji peněženku. Má kožené boty." Muž jí sebevědomě opáčí: "Tomuhle říkáš kožené boty? Tohle jsou kožené boty - Kožené boty Grosby, lehké a pohodlné," a vykopne zloději nůž z ruky.
Asi jste pochopili, že firma vyrábějící boty využila popularity filmu k tomu, aby propagovala svůj produkt. Činila tak ovšem nezákonně.
Bohužel se mi nikde nepodařilo dohledat samotnou reklamu, a tak se můžete podívat alespoň na originální scénu,, kterou reklama parodovala:

Bylo nebylo na jižní polokouli

Milé děti, dnes si povíme pohádku o tom, jak Evropané objevili něco, co jiní lidé objevili už moc a moc dávno. V tom totiž Evropané byli opravdu dobří. Tak se pohodlně usaďte a poslouchejte.
Za devatero riftovými zónami, devatero litosferickými deskami a devatero pevninskými šelfy byl jeden kontinent. A na tom kontinentu žili lidé. Nebyli to ledajací lidé. Měli černou pleť a jejich společnost byla především společností lovců sběračů. Protože přišli do této země už hodně dávno, asi před 50 000 lety, stihli se hodně rozrůznit. Tvořili asi 25O národů, z nichž každý měl svou vlastní řeč.
Jenže to se všechno mělo brzy změnit. K jejich zemi totiž připluli na velikých lodích další lidé. A nebyli to hloupí lidé, byli z Evropy. Protože nebyli hloupí, uměli latinsky a tak označovali kontinent na jižní polokouli jako jižní zemi neboli terra australis. Protože ale také tušili, že latina vyjde z módy, začali zemi později označovat jako Austrálie.
Prvními chytrými lidmi, kteří k Austrálii připluli, byli už na začátku sedmnáctého století Holanďané. Ještě chytřejší byli ale Angličané. Ti totiž po tom, co v roce 1770 James Cook objevil něco již tisíckrát objeveného, dostali skvělý nápad tvářit se, že Austrálie je zemí nikoho. V roce 1788 založili první kolonii jménem Nový Jižní Wales a do Austrálie začali vozit na celoživotní přímořské pobyty anglické vězně.
Původním obyvatelům Anglie se nelíbilo nejen to, že z jejich země se rázem stalo zařízení s pověstí pražského Pankráce, ale především to, že byli vytlačováni čím dál více ze své půdy. Za to, že se jí vzdát nechtěli, byli často chytrými Evropany masakrováni a přesídlováni.
Možná si, děti, říkáte, že chytří Angličané přece museli vidět, že v Austrálii žili lidé již před nimi, a nejednalo se proto o zemi nikoho. Nebojte se. Nakonec to došlo i chytrým Evropanům. Sice jim to trvalo asi dvě stě let, ale nakonec si to přece jen uvědomili a páni federální souci přiznali těm pár přeživším potomkům původních obyvatel právo na půdu, která byla od pradávna jejich. Také přiznali, že se opravdu o zemi nikoho nejednalo. Protože jsou ale páni soudci nejchytřejšími z chytrých lidí, používají latinu, i když už z módy opravdu vyšla. Nemluví tak o zemi nikoho ale o terra nulius.
Ptáte se, děti, jak by to dopadlo, kdyby to byli původní obyvatelé Austráli, kdo by první postavil lodě? Kdyby to byli oni, kdo by doplul na druhou stranu světa, přistál na Evropském břehu, vstyčil vlajku a řekl, že Evropa je zemí nikoho?
Kdyby vás náhodou zajímalo, co si myslí jeden chytrý pán o tom, proč Evropané dopluli do Austrálie a ne Australané do Evropy, podívejte se na dokument pod tímto textem. Ale to už je úplně jiná pohádka...

KPZ jako pro Brüna

Na rozlučce Na Dražicích jsem dostal KPZ pro přežití v Austrálii. Možná si myslíte, že to znamená krabička poslední záchrany. Jenže to není žádná krabička, ale kufřík. A ještě ke všemu růžový.
Ještě než jsem odletěl do Austrálie, vybavení mého záchranného kufříku prořídlo. Může za to především moje pětiletá sestřenka, které jsem prostě nemohl odolat, když mě poprosila o nafukovací kruh s obrázkem Krtečka. Ten mě měl zachránit v případě, že by se letadlo zřítilo někam do vody. Podezřívám ji i z odcizení lízátka, které mi mělo zpříjemnit poslední minuty života. Kdo ví, co mi zabavila ještě.
Zajímavé je, že mi v kufříku nechala malý igelitový pytlík obsahující jemný bílý prášek. Je vidět, že je ještě malá a neví co je dobré. Nakonec se mnou ale pikopytlík stejně necestoval. Když jsem si v letadle přečetl, že v Brunei je za pašování drog možný i trest smrti, tak jsem byl docela rád.

Až k protinožcům se mnou ale docestovala například jedna krabička Viagry. Případné čtenářky bych rád uklidnil, že ji obvykle užívat nemusím. Ale na druhé straně planety člověk nikdy neví.
Ačkoli jsem nekuřák, v KPZ mám i jednu Startku. Tu si prý mám zapálit, až mě kousne had a bude mi zbývat už jen čas asi tak na tu jednu cigaretu.
Teprve při psaní tohohle článku jsem si uvědomil, že mám v mém růžovém zavazadélku i dvě hrací kostky. Přitom jsem po nich tady toužil už několikrát. A to sice vždycky, když jsem chtěl naučit protinožce českého Macháčka.
Když ale otevřu ošoupaný růžový kufřík, tak to nejcenější není cigareta ani pilulka, ale to, že si uvědomím, že nejlepší kamarádi jsou lidé, kteří vám dávají růžové kufříky, kteří vám schazují dorty na zem nebo kteří vás za tmy honí po pláži s oblečením, abyste nenastydli.

Brisbane Forest Park

Dnešek jsem si konečně, po pár dnech strávených doma s rýmou a kašlem, pořádně užil. S předmětem Australia's Terrestrial Environment jsme se totiž vypravili na první z poznávacích výletů. Naším cílem byla rezervace na západě Brisbane nazývaná Brisbane Forest Park.
Ještě v autobuse jsme dostali tenké pracovní sešity, které jsme měli během celého dne vyplnit. Úplně mi to připomnělo exkurzi do ZOO ve Dvoře Králové, kde jsme s gymnáziem také něco podobného dělali. Narozdíl od východočeské ZOO byla naše výprava více zaměřená na vegetaci. A to především na rozdíly mezi deštným lesem a skleromorfními eukalyptovými lesy.
Pro Čecha může být zajímavé to, že hodně druhů eukalyptů se snaží "vyvolat" požár. Jejich kůra se například ve velkých kusech odlupuje od kmene a zůstává vyschlá ležet na zemi. K rozpoutání ohnivého pekla také přispívá olej v listech, který člověk z listů extrahuje a používá. Eukalypty jsou vůči ohni oproti jiným druhům flóry značně odolné a i z hodně ohořelého stromu mohou vyrazit zelené výhonky. Eukalyptu se proto někdy přezdívá "strom fénix".
Některé druhy dokonce čekají na žár ohně a až díky němu uvolňují semena. Lidská společnost považuje požáry za něco nežádoucího, protože často ohrožují životy a majetek. Dokážete si ale asi představit, co se stane, pokud lidé po dlouhou dobu brání vzniku požáru. Pod eukalypty se v podobě jejich vyschlé kůry hromadí tuny extrémně hořlavého paliva. A pak stačí jen málo a na světě je opravdová katastrofa. Tedy jak pro koho. Eukalypty by to asi nazvaly dar z nebes.
V rezervaci se nachází i malá stanice se zvířaty typickými pro oblast jihovýchodního Queenslandu. Kromě těch tradičně známých tu žije například ryba, jejíž plynový měchýř se přeměnil na plíce. K vidění je i jeden z mála ptakopysků držených v zajetí. Ptakopysk je roztomilé zvíře. Asi i proto, že pod vodou má zavřené oči, a tak se mu často stane, že do něčeho narazí.
Vpravo v sekci "galerie" se můžete podívat na pár fotek. Povedlo se mi nebýt ani na jedné z nich.

Straddie

Tento víkend jsem strávil na ostrově jménem Stradbroke Island kus na jih od Brisbane. Abych tam jel, mi navrhla kanadská kamarádka Vanessa, která bydlí v domě hned vedle mě, a která si společně se svými spolubydlícími pronajala na dvě noci velký dům na kopci v Point Lookout.
Celkem nás vyrazilo čtrnáct, z toho deset lidí jelo dvěma auty. Já patřil mezi zbývající čtyři ubožáky, kteří museli využít hromadné dopravy. To znamenalo se nejprve přiblížit k vlakovému nádraží autobusem, pak na vlak jít ještě kus pěšky, potom vlakem dojet do Clevelandu, kde nás další autobus odvezl k lodi, která nás dovezla na vytoužený ostrov do města Dunwich. Odtud ještě dojet autobusem do Point Lookout a byli jsme na místě.
Pátek naše čtvěřice strávila na Main Beach, protože ostatní měli dorazit až večer. Byl mezi námi i José z Chile, který měl s sebou svůj surf. Rajtoval na něm snad dvě hodiny a pak se pokusil naučit i nás ostatní alespoň základy toho, jak se se surfem dostat od břehu a jak chytit vlnu. Dostat se přes veliké vlny se surfem od břehu byl docela boj, ale nechat se vézt víc jak dvacet metrů vlnou (sice vleže, ale co?) bylo super.


Ostatní měli kvůli husté dopravě zpoždění, a tak jsme skončili s krabicovým vínem na Cylinder Beach. Ta byla osvícená úplňkem a vyslechla si českou i chilskou hymnu. Když nás potom ostatní vyzvedli, měli jsme už docela veselo.
Dům byl opravdu pěkný. Kdyby majitelka věděla, že místo šesti nahlášených lidí se nás tam vmáčklo čtrnáct, tak by ji asi přeskočilo. Byli jsme opravdu pěkná kosmopolitní společnost, protože mezi námi byli tři Češi, dva Francouzi, jeden Chilan, jeden Peruánec, dvě Australanky, dvě Kanaďanky, jeden Američan a dva Němci. Až do noci jsem hrál s ostatními poker Texas Hold'em, ve kterém jsem jako tradičně moc nezářil.
Druhý den byl velký vítr, takže byla Main Beach zavřená. Šel jsem se Pierrem podívat na útesy na severovýchodě ostrova, které se jmenují Point Lookout a jsou ideální pro pozorování oceánu, zejména migrujících velryb. Těch jsme také asi pět viděli. Pravděpodobně to byli keporkaci. Pierre říkal, že se tady vyskytuje jeden keporkak albín, o kterém se předpokládá, že to je jediná velryba na světě, která je celá bílá. Dostal jméno Migaloo a je v Austrálii hodně populární. Na jeho fotky se můžete podívat třeba tady: http://www.migaloowhale.org.
Z vyhlídky jsme taky spatřili několik delfínů a jednu mořskou želvu. Potom jsme se vydali za ostatními na Cylinder Beach.
Po večeři jsme hráli chvíli šarády a pak jsme si zahráli něco jako "Riskuj". V mezinárodním složení to byla opravdu docela sranda. Docela nás překvapilo, že odpověď na otázku "Která země je ohraničená Biskajským zálivem, Středozemním mořem, Atlantikem a Pyrenejemi?" byla podle hrací kartičky "australský". Holt asi australské vymývání mozků.
V neděli jsme se s Michalem rozhodli být aktivní a vydali jsme se na túru po ostrově. Nachodili jsme ten den asi 20 km a za zmínku z toho, co jsme viděli, stojí asi jenom Brown Lake. To a i další fotky si můžete prohlédnout v mém novém albu Picasa, které jsem si zřídil na radu mého bratra a na které se dostanete přes odkaz na pravé liště. Budu tam asi dávat víc fotek než na Facebook, protože nahrávání je snazší a zdá se, že i rychlejší.