Zemský ráj to na pohled

Včera mi skončily týdenní prázdniny, které byly intenzivní, rozmanité a především báječné. To znamená, že mám mimo perabytů (nadsázka) fotek také spoustu zážitků, o kterých chci psát. Dnes se pokusím zprostředkovat prvních pět dnů prázdnin, které byly zatím asi tím nejlepším, co jsem v Austrálii zažil.

Od čtvrtka 24. září se konal výlet předmětu Australská suchozemská příroda (Australia's terrestrial environment) na ostrov 300 km na sever od Sydney jménem Fraser Island. I když jsem si připadal trochu jako na středoškolském výletu, těch několik dní se od cesty vlakem do českého ráje a tajného popíjení vína opravdu lišilo.

Cílem naší cesty totiž byl jiný ráj. Fraser Island se v jazyce původních obyvatel nazývá K'gari, což v překladu znamená právě ráj. Fraser je nejvěším písečným ostrovem na světě, je celý vyhlášený jako národní park a byl zařazen na seznam světového dědictví UNESCO.

Když jsem ráno dorazil ke škole, čekala na nás flotila dvanácti terénních aut Toyota Land Cruiser s náhonem na čtyři kola. Do nich se naskládalo téměř osmdesát studentů a také naši vedoucí včetně šéfa celé výpravy, Steva Salisburyho, který se během následujících dní stal mým hrdinou.

Na ostrov jsme se dopravili trajektem z Rainbow Beach. Bohužel jsme se při čekání na trajekt nemohli osvěžit v moři, protože vody okolo Fraser Islandu jsou vyhlášené přítomostí tygřích žraloků. Slabší povahy se možná také nechaly zastrašit hlášeními o návratu krokodýlů do této oblasti, ze které byly před desetiletími vyhubeny.

Na ostrově se nachází jedna z nejčistokrevnějších populací psa dingo ve východní Austrálii. Na mnoha místech jsou umístěny cedule varující před jakoukoli interakcí s těmito psy. Měli jsme možnost jich několik pozorovat na vlastní oči. Nekteří psi se dokonce přiblížili jen na pár metrů. Pro dospělého člověka, který je ignoruje, nejsou dingové nebezpeční. Přímo na Fraseru však bylo zaznamenáno několik případů, kdy psi zabili malé děti.

Na Fraser Island mají přístup pouze automobily s náhonem všech čtyř kol. Jaký to má důvod, jsem pochopil hned po vylodění z trajektu. Na ostrově neexistují téměř žádné silnice a hlavní tepnou je písečná pláž. Na ní je rychlostní limit 80 km/h a není neobvyklé tu potkat policejní auta, která dodržování rychlosti vymáhají.

Jízda po pláži je vzrušující. Auta se musí držet blízko u vody, protože dál je písek jemný a hluboký a vozidlo by mohlo lehko uváznout. V měkčím písku také auto "plave" do stran. Řidiči také musí brát v potaz příliv a odliv, protože za přílivu je mnoho částí pláže neprůjezdných. Pro osoby sedící v našich Land Cruiserech vzadu byly nejzajímavější terénní nerovnosti, na kterých někdy auto nadskočilo tak silně, že dotyční narazili hlavou do stropu. Při cestě autem po pláži je také často možné pozorovat velryby, které se přavalují na hladině, nebo velké množství ptáků včetně mořských orlů

Během pobytu se nám nejednou stalo, že nekteré z aut na cestě ve velmi jemném písku uvázlo. Často byla důvodem auta jedoucí proti. Většina cest je totiž široká pouze pro jeden automobil. Řešením jsou v takovém případě lopaty a gumové "plováky", které se zasunou pod uvízlé kolo, aby bylo dosaženo trakce. Lze také využít navijáku, kterým jsou některá vozidla vybavená.

Kromě automobilů jsou pláže využívány malými osobními letadly, která na nich přistávají. Na některých částech pláže se nacházejí cedule upozorňující řidiče automobilů, že mají dát přednost přistávajícím letadlům.

Za zmínku také stojí stoupající komíny kouře, které jsme pozorovali už z pevniny. V oblasti totiž panují už delší dobu značná sucha, a tak na ostrově vzniklo několik požárů. Jeden z nich se nacházel pouchých osm kilometrů od našeho tábora, a hned po příjezdu jsme proto byli informováni o možné evakuaci. Jako bezpečnostní opatření správci národního parku vypalovali území nalézající se mezi požárem a našim táborem, aby se požár neměl jak šířit.

V kempu byla polovina účastníků ubytována v chatičkách a druhá stanovala. Já jsem stanoval s Němcem Maxmilianem. U večeře, která následovala, jsme se rozdělili do týmů pro provádění výzkumných úkolů v dalších dnech. Můj tým byl nakonec česko-německo-americký. Byla v něm kamarádka Tereza, Němci Niels a Christopher a Američanky Kathryn a Hannah.

Na Fraseru jsem si vyzkoušel bezkontakní variantu rugby, tzv. touch rugby. Namísto složení k zemi tam stačí k zastavení protivníka dotek. Moc se mi líbilo, že se k nám úplně bez zábran přidali také naši vedoucí včetně Steva.

Druhý den nás pár ranních ptáčat zahájilo už v půl šesté pozorováním ptáků. Dostali jsme dalekohledy a vydali jsme se na procházku na pláž a zpět. Po snídani následovala práce terénu. Ta první den spočívala v zaznamenávání změn vegetace od pobřeží do vnitrozemí, druhý den ve sbírání vzorků květů a plodů rostlin a třetí ve výzkumu diverzity bezobratlých v deštném lese.

Odpolene bylo každý den vyhrazeno zábavě. V pátek jsme se vydali k zrezlému vraku transportní lodi z první světové války, který za druhé světové války používalo australské letectvo jako cvičný terč. Od vraku jsme se pak vydali k Eli Creek, což je jeden z mnoha kříšťálově čistých potoků vlévajících se do moře.

Večer nám pak jednotliví vedoucí představili, jakou oblastí biologie se zabývají a co je předmětem jejich současného výzkumu. Tady opět zmíní mého hrdinu Steva, který je paleontolog zabývající se především dinosaury. Ve své prezentaci nám představil výzkum nemoci, kterou trpěli tyranosauři a která by měla být obdobou nemoci, která v současné době postihuje některé ptačí druhy.

V sobotu jsme se pěšky vydali k jezeru Boomanjin. Po cestě k němu jsme vyšplahali na obrovskou písečnou dunu, která nebyla pokrytá vegetací a bylo tak možné se po ní kutálet z kopce dolů a dělat jiné podobné aktivity hodné vysokoškoláků. Samotné jezero mělo téměř černou barvu, což ale nikoho neodradilo od vykoupání.

V neděli jsme dojeli k jezeru Birrabeen, které mělo naopak vodu jasně modrou. Steve ulovil malou krátkokrkou želvu, kterou jsme si pak každý měli možnost krátkou chvíli podržet a prohlédnout. Kromě přírody jsem se u tohoto jezera také dozvěděl dost u kriketu, jehož "dvorkovou" verzi jsem si zahrál. Od tohoto jezera jsme se pak vraceli za tmy cestami uvnitř ostrova. Tma ve spojení se světlomety off-roadů a subtropickým lesem tvořily atmosféru jako z Jurského parku.

V pondělí ráno jsme si sbalili věci a vydali jsme se k poslednímu jezeru na naší pouti. Jmenuje se Wabby. Z jedné strany ho lemuje hustý les a z druhé strany se k němu svažuje písečná duna. Po koupačce jsme se vydali zpět. Bohužel jsme ale měli velké zpoždění, které způsobila i proražená pneumatika našeho auta. Museli jsme proto ale pospíchat, abychom se vyhnuli přílivu. Zesílené pobřežní požáry a také často riskantní průjezdy částí pláže, které už byly zaplaveny přílivem, asi všem zvedly hladinu adrenalinu.

Nakonec ale všechna auta šťastně dojela až k trajketu a já s Terkou jsme se vyčerpaní dostali domů asi okolo osmé večer s vědomím, že v osm ráno už nám odlétá letadlo do Sydney...

Pro zajímavost přidávám ještě sestříhané video ze stejného zájezdu v minulém semestru. Koukněte na něj samozřejmě především kvůli Stevovi, který v něm má hlavní roli.