Klokanátky

Každý ví, že v Austrálii žijí klokani. Ne každý ví, že klokani se v Austrálii i jedí. Já sám jsem zatím měl možnost ochutnat klokaní párky (říká se jim tu kanga bangas) a můžu je jen doporučit. Ano, ano, dnes se pouštím na tenký led. Zemědělské využití klokanů je některými lidmi kritizováno. Podle mě to však jsou buďto pokrytci nebo nevzdělaní rádobyekologové.

Odhaduje se, že v Austrálii žije 35 až 50 milionů klokanů. Jejich chov pro zemědělské účely není povolen. Klokaní maso se tak získává lovem, který je omezen kvótami a povolen pouze pro některé druhy.

Konzumace klokaního má několik výhod. Za prvé, klokani svýma zadníma nohama nezpůsobují erozi půdy, jako to činí introdukované druhy zemědělských zvířat. Za druhé, klokani nespotřebují tolik v Austrálii nedostatkové vody jako krávy a ovce. Za třetí, klokani produkují mnohem méně methanu než krávy. Methan je jedním z hlavních skleníkových plynů. Konečně, klokaní maso je pro člověka zdravější než hovězí maso.

Australský průmysl klokaního masa musí ovšem bojovat s image roztomilého zvířátka, které klokan má. Vypsali proto soutěž o nový název klokaního masa, který by zaměřil pozornost lidí více na maso než na zvíře. Chtěli tak vytvořit podobnou dvojici jako jsou kráva – hovězí, prase – vepřové, nebo ovce – skopové. Nakonec vyhrál termín „australus“, který se ovšem doposud příliš nezažil.

Nashledanou krokodýle

Celý semestr jsem se těšil na návštěvu Australia ZOO. Dočkal jsem se minulý týden. S mým biologickým kurzem jsme autobusem jeli asi hodinu a půl na sever do oblasti Sunshine Coast, kde se zoologická zahrada nachází.

Zahrada je domovem především australských zvířat. Mají tu koaly, klokany, ježury, emu, vombaty, orly, kasuáry, hady, dingo i tasmánské čerty. Najde se i několik exotických zvířat, jako jsou sloni, tygři, červené pandy nebo aligátoři.

Zdaleka nejvíce místa zabírají slanovodní (mořští) krokodýli. Po nich je také pojmenovaná budova Krokoseum. V ní probíhá show, při které jsou návštěvníkům představeni hadi, ptáci a především čtyřmetroví krokodýli. Zaměstnanci ZOO je k sobě pouští tak blízko, že to opravdu nahání strach.

Mořský krokodýl je největším plazem na světě. Staří samci mohou dosahovat délky přes šest metrů. První objevitelé Austrálie hlásili dokonce desetimetrové exempláře. Sladkovodní krokodýl je také jedním ze dvou druhů krokodýlů žijících v Austrálii.

Tolik krokodýlů je v Australia ZOO, protože to byl domov Steva Irwina. Steve se proslavil především řadou televizní dokumentů Lovec krokodýlů, ve které chytal a přemísťoval živé krokodýly. Jeho popularita byla veliká především v USA mezi dětmi. Ty sledovaly jeho pořady na Animal Planet a přímo ho milovaly.

Před kamerou vždycky vystupoval entusiasticky a vystavoval se velkému nebezpečí. Proto je paradoxní, že ho zabil rejnok. Tato ryba má totiž za 20. stolení na svědomí jen dva lidské životy.

Zelená je tráva, fotbal to je hra

Dostal jsem zpětnou vazbu, že jsou prý mé příspěvky příliš složité. Dnes se proto nebudou konnat žádné větné kudrlinky. Nebude pro ně prostor, protože bude řeč o oblíbeném australském sportu, fotbalu. Jenže když říkám "fotbalu", nemyslím tím náš český fotbal, při kterém jedenáct borců na každé straně čutá do mičudy nohama. Austrálie totiž stejně jako USA používá pro kopanou označení "soccer". Slovo "football" je vyhrazeno pro jiný sport.

Tím sportem je australský fotbal. Jeho sezona skončila asi před měsícem. Bohužel jsem se nedostal osobně na žádný zápas, ale několik mačů Brisbane Lions jsem sledoval v televizi a také jsem se párkrát byl podívat na trénink amatérů.

Hraje se na hřišti ve tvaru oválu a hlavním cílem hry je podobně jako v kopané trefit nohou míč mezi dvě tyče na konci hřiště. Míč je ovšem šišatý a je možné ho nosit v rukou, takže by si možná leckterý Čech spletl tento sport s rugby, které je v Austrálii také velmi populární. Zápas je rozdělen na 4 čtvrtiny a každý tým má na hřišti 18 hráčů.

Hlavními devizami australského fotbalu jsou souboje tělo na tělo, výskoky s využitém těl dalších hráčů, rychlý pohyb hráčů i míče a časté skórování. Netradiční je také rozehrávka, při které rozhodčí hodí míč do země, aby se odrazil vysoko do vzduchu. V prvním videu, které nasleduje, je sport představen. Ve druhém uvidíte střety, ze kterých vás bude mrazit na zádech.

Kdepak ty ptáčku hnízdo máš? 2

Po strakách, které srážejí cyklisty z kola, a opeřenci, který zpívá jako motorová pila, si dnes vezmu na paškál další dva ptačí druhy, o jejichž existenci jsem před cestou do Austrálie neměl ani tušení.

Prvním je superb blue-wren, kterému budeme říkat pracovně střízlík, aby byl bližší našemu českému srdci. Určitě jste už někdy slyšeli příběhy o ptačích druzích, které tvoří páry na celý život (třeba labutě). Je to romantické, že? Dají se na to balit holky, že?
Je docela dobře možné, že na vyprávění o věrnosti modrých střízlíků, sbalil nějaký Australan - ornitolog nějakou Australanku – ornitoložku. Jenže co pak asi ti dva dělali, když se přišlo na to, že to s tím střízlíkem zas tak romantické není?
Ano, střízlíci tvoří páry, ve kterých žijí celý život. A také na první i druhý pohled vypadají jako úplné vzory věrnosti. Na třetí pohled (po tom, co se na jejich tělo připevní vysílačka a sleduje se jejich poloha) jsou to ale s prominutím coury.
Po tom, co se setmí, se totiž samičky nenápadně vytratí a letí až jeden kilometr daleko, aby si mohly vesele užívat s jinými samečky. Pak se asi hodinu před úsvitem vrátí. Pánové čtenáři by tady možná chtěli poukázat na to, že morální pohrdání si zaslouží samičky, ale nesmíme zapomenout, že sameček také celou noc nesedí na větívce sám a přijímá návštěvy.
Pro ornitlogy jako takovéto sociální uspořádání těžko vysvětlitelné. Genetické testy ukázaly, že tři čtvrtiny vylíhlých mláďat nejsou potomky samečka, který je vychovává.

Po ptákovi záletníkovi přichází pták válečník. Ten žije v tlupě až o dvaceti jedincích. Tlupa společně brání území a také vychovává mláďata. Vypiplat malého ptáčka až v dospělého jedince není u tohoto druhu vůbec jednoduché, protože jeho vývoj trvá velmi dlouho. K tomu, aby mládě přežilo zimu, musí mít tlupa alespoň sedm jedinců.
Velikost teritoria je zásadní pro přežití tlupy, a proto se ho snaží skupina rozšířit na úkor jiných. Dochází tak k bitvám, při kterých se ovšem stává něco netradičního. Už jsem řekl, že výchova mláděte trvá velmi dlouho (i několik let), a tak se ptáci uchylují k tomu, že unášejí cizí mláďata.
Mláďata se totiž do bitvy nezapojují a většinou jen stojí opodál a zírají na ten mumraj. V tom k nim přihopká pověřený pták ze strany nepřítele, který má v zobáku nějaké lákavé sousto. Mládě se nechá napálit a následuje únosce.
Tlupa takto získá nového bojovníka levněji, než kdyby si měla vychovávat vlastního potomka. S více vojáky se lépe brání a rozšiřuje hranice, a tak má vícečetná tlupa větší naději na přežití v drsném australském prostředí.

Vzpomínky na Fraser

V pravém menu přibyla galerie Fraser Island - fotky UQ. Jsou v ní fotky z Fraseru od jednoho ze zaměstnanců univerzity, který s námi byl. Doporučuju se na ně podívat.

Další zajímavé fotky můžete očekávat po tomto čtvrtku, protože ho celý strávím v Australia ZOO. To je zoologická zahrada, kterou zvelebil Lovec krokodýlů Steve Irwin.

Na podzim sklidím a na jaře už nezaseju

Tentokrát jsem se rozhodl být poplatný rodině. Moje drahá maminka se pracovně zabývá zemědělstvím, a tak bude můj dnešní kraťoučký příspěvek o tom, co jsem se dozvěděl o zemědělství státu Queensland.

Subtropické až tropické podnebí dělá z Queenslandu skvělou oblast pro pěstování cukrové třtiny. Celých 94 % australské produkce cukru proto pochází právě z Queenslandu. S cukrovou třtinou byl do Austrálie zavlečen také živočičný druh, který je považován za jednu z největších ekologických katastrof, kterou tu lidé způsobili. O tom si ale povíme až někdy jindy.

Dalšími pěstovanými komoditami jsou banány, ananasy, buráky a další druhy ovoce a zeleniny, obilí, vinná réva a bavlna. Živočišná produkce je představována hlavně dobytkem a ovčí vlnou.

V loňském roce se prý severní částí Queenslandu přehnal cyklon, který způsobil, že nebyly vypěstovány žádné banány. Bylo je proto nutné dovážet ze zámoří, což jejich cenu vyhnalo astronomicky vysoko a většinu populace odradilo od jejich konzumace. Nepomohla zřejmě ani následující reklama, která propaguje konzumaci banánů a jejíž hudební motiv jsem několik dní nemohl dostat z hlavy.

Byron Bay

Byron Bay je vyhlášený surfařský ráj na severu Nového jižního Walesu. Z Brisbane do něj autem dojedete za něco málo přes dvě hodiny. A právě sem jsme se vydali o víkendu s beach volejbalovým klubem UQ.

Pátek jsme strávili především procházkou na mys Byron, což je nejvýchodnější místo pevninské Austrálie. Je na něm postaven maják, který v noci svým obíhajícím světlem osvětluje přilehlé pláže. Pozorovali jsme také davy surfařů čekajících na tu správnou vlnu.

Pláž také tradičně obklopovaly cedule varující před asi dvaceti různými neštěstími, které se vám moho přihodit. Novinkou ale pro mě byly cedule o dávání přednosti ostatním surfařům na vlně a také cedule pro rybáře, která jim říkala, které druhy si smí vzít domů a které jsou chráněné. Mezi chráněnými byl vypočten i velký bílý žralok. Takže kdyby náhodou ulovili šestimetrovou dvoutunovou bestii, tak ji musí vrátit zpátky do vody a hlavně jí neublížit.

Večer jsem se přiučil několik her spojených s pitím alkoholu. Byli mezi námi totiž převážně Američané, jejichž posedlost takovýmito hrami asi znáte z filmů o americké mládeži. Tou dobou už se také spustil déšť, který nás pak chvílemi provázel i v dalších dovu dnech.

V sobotu jsme přímo na pláži vztyčili dva přenosné kurty na beach volejbal a většinu dne jsem tak strávil pinkáním. Zkusil jsem si taky na chvíli od kamarádky půjčit surfboard. Ve větrném počasí jsem ale bez neoprenu na hladině vyloženě mrzl a už jen to, abych se dostal přes lámající se vlny od pláže, mě stálo hodně sil. Když mě pak ještě jedna veliká vlna ze surfu smetla, tak jsem se uctivě zase odporoučel na břeh. Něco mi ale říká, že až bude příště lepší počasí a lepší vlny, tak strávím na kusu plovoucího prkýnka víc času.

Večer byla na pořadu šílené kostýmy, ve kterých jsme pak vyrazili pařit po místních klubech. Já jsem se moc nepředvedl, protože jsem měl jen korunku a růžové tričko, ale některé další kostýmy byly opravdu parádní.

V neděli měli někteří jedinci kocovinu. Ti ostatní pak zase hráli volejbal a případně zase surfovali, i když podmínky už byly opravdu špatné. Já jsem se rozhodl volejbal proložit bodyboardováním. To spočívá v ježdění na vlnách na boardu na kterém ležíte břichem. Je to sranda a můžete si taky dobře namlátit. No a pak už jsme jeli v hustém dešti domů.

Modrá je dobrá

S dvoutýdenním zpožděním se vracím k destinaci, kterou jsem během prázdnin navštívil po Fraser Islandu a Sydney. Slibuji, že se vám vyplatí přečíst tento příspěvek až do konce.

Modré hory se nacházejí nedaleko od Sydney a jsou tvořeny především pískovcovými plošinami, které oddělují až 760 metrů hluboké strže. V pohoří se nalézá několik národních parků, které byly společně v roce 2000 zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Jejich rozloha odpovídá jedné osmině rozlohy České republiky.

My jsme se s Terkou do Blue Mountains vydali vlakem ve čtvrtek prvního října. Sedadla umožňovala překlopit opěradlo z jedná strany sedáku na druhou. Díky tomu si můžete vybrat, jestli budete sedět po nebo proti směru jízdy, a taky je na vašem rozhodnutí, jestli chcete sedět s kamarády čtyři pohromadě nebo zda chcete být separatisti.

Když jsme dorazili do městečka Katoomba, už na nás čekali naši kamarádi z brisbaneské univerzity. Čtyři Američanky a jeden Angličan s námi také sdíleli jeden pokoj v hostelu Flying Fox. Každý z nich dostal české jméno. Z Kathryn se tak stala Kačenka, z Eugenie Blaženka, Leighann jsem překřtil na Lenku, Anu vyfasovala Aničku a Shravan byl titulován jako Standa.

V horách na nás podle předpovědi čekalo deštivé počasí, což se potvrdilo druhý den. Na ten jsme měli v plánu cestu k vodopádům Wentworth Falls. Nejdříve jsme se přiblížili vlakem a pak jsme se vydali po Charles Darwin Walk. Fotografická obsese Američanek a stavební práce na lávkách způsobily, že jsme asi dvoukilometrový úsek šli přes dvě hodiny.

Nakonec se nám ale šťasně podařilo dostat až k vrcholu vytouženého vodopádu. Odtud jsme se vydali na trasu, která nejdříve klesala po skalní stěně v podobě schodů vytesaných do kamene podél vodopádu, poté se vinula v polovině výšky stěny kaňonu, a nabízela tak úžasný výhled na jeho dno pokryté deštnými lesy, a pak se podél dalších menších vodopádů zase klikatila vzhůru.

Pocit obrovské síly přírody, který vyvolávají Wentworth Falls, byl umocněn přicházející bouřkou, jejíž hromy se začaly kaňonem rozléhat právě, když jsme sestoupili k úpatí vodopádu. Velká průtrž se nám naštěstí vyhnula a také jsme byli často kryti skalním převisem nad našimi hlavami. Na druhou stranu ale déšť také vytvořil spoustu dočasných vodopádů, ve kterých zurčela voda ze stometrové výšky na naše hlavy.

V sobotu se bohužel podstatně snížila i viditelnost, a tak jsme při túře po okraji útesů v oblasti Blackheath viděli především mlhu. S Terkou a Standou jsme se pak ještě vidali na další sestup po stovkách a stovkách schodů vytesaných do skály, které tentokrát byly mokré a tedy i drobet kluzké.

Naším cílem byl další vodopád, který si také můžete prohlédnout v galerii. Po cestě k němu jsme na jednom místě objevili stráň pokrytou tisíci a tisíci drobných masožravých rostlin.

V neděli ráno jsme měli v plánu skalní formaci Three Sisters, která se nachází přímo v Katoombě. Déšť a mlha nám ale opět nabídly jen pohled do bílé prázdnoty. Pak už jsme nasedli na vlak zpátky do Sydney.

V Modrých horách jsem měl možnost vidět ptáka, o kterém jsem se zmiňoval v souvislosti s národním parkem Lamington. Jde o opeřence, kterému australané říkají superb lyrebird a který napodobuje hlasy ostatních ptáků, které ve svém okolí slyší. A nejen je. Když jsem na začátku sliboval, že se vám vyplatí dočíst celý příspěvek, měl jsem na mysli následující video.

Tam v korunách se člověku dech zatají

Udělejme si malou pauzičku a předtím, než vám povím, jaké to bylo v Blue Mountains a Byron Bay, se zase podívejme na jednu australskou zvláštnost.

Onou zvláštností je strom, který jsem měl možnost spatřit několikrát. Původní obyvatelé mu říkají gympie gympie, v angličtině se nazývá stinging tree (tedy žahavý strom). Tento stromek, který většinou dorůstá jen dvou metrů výšky je vybaven velmi účinnou obranou strategií. Jeho kmen i listy jsou pokryty drobným křemíkovým chmýřím, které se při dotyku dostává do kůže a působí ohromnou bolest.

Bolest může trvat i několik měsíců. Toxin, jehož způsob účinkování není dosud popsán, je při vyšší dávce chopný zabít psa nebo koně a existuje i jedna doložená smrt člověka jako následek požahání tímto stromem. Těch nedoložených, o kterých se pouze traduje, je více. Jako příklad uvedu případ vojáka za druhé světové války, který se raději zastřelil, než aby snášel bolest, kterou mu žahavý strom způsobil.

Jak jsem už řekl, v Queenslandu je zejména v odlehlejších místech tento druh poměrně hojný, a tak jsem byl po prvním upozornění na jeho existenci docela vystrašený a při túrách lesem jsem se radši kmenů okolních stromů vůbc nedotýkal. Brzy jsem se ale naštěstí naučil, jak žahavý strom identifikovat. Není to zase tak obtížné, protože jeho listy jsou docela charakteristické svou velikostí a barvou.

Sydney

Po návratu z Fraser Islandu jsem měl čas jen na to si sbalit věci na druhou část prázdnin a jít spát, protože jsem musel už v půl šesté vstávat, abych stíhal letadlo do Sydney.

Sydney je hlavním městem státu Nový Jižní Wales a zároveň je s více než čtyřmi miliony obyvatel nejlidnatějším městem v Austrálii. Podle The Economist patří Sydney mezi deset nejlepších míst k bydlení na světě.

Sami jsme nicméně po příletu zjistili, že v Sydney jsou stejní vydřiduši jako v Brisbane a za vlak z letiště do centra si účtují přemrštěnou cenu. Protože jsme měli dost času do plánovaného setkání s jedním Čechem žijícím v Sydney, přišla nám vhod starší průvodkyně, která nás odchytila u bývalé nemocnice a mincovny. Sice toho o budově moc nevěděla a pořád opakovala to samé, ale aspoň jsme si měli kam dočasně uložit batohy a nemuseli jsme se s nim vláčet po Sydney.

Při procházce v okolí Hyde Parku mě vyděsil můj fotoaparát. Tvářil se totiž tak, že navazuje na tradici další elektroniky, kterou jsem s sebou přivezl, a přestává fungovat. Později si dal naštěstí říct. To bylo ale až po tom, co jsme se setkali se Zbyňkem, který v Sydney studuje capueru (ano, taky jsem zíral). Kamarádka Tereza totiž měla domluveno, že může u něj v bytě strávit dvě noci, které jsme měli pro Sydney vyhrazené.

Hned, jak to šlo, jsme se vydali za nejprovařenějšími památkami Sydney, a tak jsme se botanickými zahradami vydali směrem k opeře a Harbour Bridge. Po tom, co jsem zjistil, že povrch opery je vlastně pokryt jen obyčejnými kachličkami, a obligátním focení, jsme stihli ještě čtvrť s názvem The Rocks.To je zachovalá část města z doby úplných začátků kolonizace. Je proto plná domů kopírující anglické vzory a dýchne na vás Evropou. Sydney obecně je podobnější evropským městům než Brisbane. Může za to mnohem rozsáhlejší centrum s historickými budovami, o které v Brisbane takřka nezavadíte.

Večer jsem se vydal na hostel. Po cestě do pokoje jsem zaslechl češtinu a také jsem hned rád přijal pozvání třech krajánků na sklenku vína s tím, že si nejdřív musím odnést věci na pokoj. Tam na mě čekalo ovšem překvapení v podobě další češky a jejího přítele.

Ve středu ráno jsme se rozhodli si náš zážitek ze Sydney zpestřit i kulturně. Šli jsme na činoherní představení do divadla, které je domovskou scénou takových herců jako jsou Cate Blanchett (Pán prstenů, Babel, Podivuhodný případ Benjamina Buttona), Hugo Weaving (Pán prstenů, Matrix) nebo Miranda Otto (Pán prstenů). Hra s Cate Blanchett ale byla vyprodaná a taky drahá, a tak jsme šli na představení mladých herců. Nakonec jsem za to byl moc rád, protože hra Accidental Death of an Anarchist byla v jejich podání výborná.

Po divadle jsme se lodí vydali do čtvrti Manly, která leží u oceánu a má vyhlášenou pláž. Na koupání ale bylo moc větrno, a tak jsme se vydali na procházku národním parkem. Ten chrání útesy, ze kterých je krásný výhled na zátoku, okolo které se Sydney rozprostírá.

Večer jsme potom zašli do jedné z českých hospod, kterou vlastní dva čeští homosexuálové. Poprvé od mého odletu jsem si dal točené české pivo, i když mě vyšlo na víc než sto korun. A přitom to prosím byly Krušovice!

Ve čtvrtek jsme pak navštívili Sydney Aquarium, kde jsou k vidění vodní živočichové a rostliny z celé Austrálie. Nezapomenutelný zážitek je procházka tunely se skleněnými stěnami v nádržích, kde nad vámi plavou dugongové nebo žraloci. Byli jsme tak nadšení, že jsme v mořském světě úplně vybili naše oba foťáky.

Po žralocích jsme se vydali do čínského města. Po jeho návštěvě před námi byla cesta do Blue Mountains, ze kterých jsme se ale v neděli na celé odpoledne zase do Sydney vrátili. Poslední den v týdnu nás čekalo o poznání horší počasí, než jaké jsme měli předtím. To nás ale neodradilo od důkladnějšího prozkoumání botanických zahrad. V nich jsme našli kromě obrovské kolonie kaloňů spících na stomech také rostliny, o kterých jsem se tu v předchozích příspěvcích zmiňoval. Mám na mysli bunya pines z národního parku Bunya Mountains a také wollemi pine, která byla objevena až v roce 1994. Její fotografii a i další fotografie ze Sydney si můžete prohlédnout v galerii.

Před odletem jsem si ještě chtěl prohlédnout zevnitř některou z katedrál, které se nachází v centru. Shodou náhod jsme vešli do Katedrály sv. Marie právě ve chvíli, kdy začínala katolická bohoslužba. Vedl jí asijský kněz a i mezi lidmi sedícími v lavicích převažovali asiaté.

Po bohoslužbě už následoval přesun na letiště a cesta do Brisbane, kde na mě čekaly úkoly a učení, které jsem celý týden prázdnin zanedbal.

Zemský ráj to na pohled

Včera mi skončily týdenní prázdniny, které byly intenzivní, rozmanité a především báječné. To znamená, že mám mimo perabytů (nadsázka) fotek také spoustu zážitků, o kterých chci psát. Dnes se pokusím zprostředkovat prvních pět dnů prázdnin, které byly zatím asi tím nejlepším, co jsem v Austrálii zažil.

Od čtvrtka 24. září se konal výlet předmětu Australská suchozemská příroda (Australia's terrestrial environment) na ostrov 300 km na sever od Sydney jménem Fraser Island. I když jsem si připadal trochu jako na středoškolském výletu, těch několik dní se od cesty vlakem do českého ráje a tajného popíjení vína opravdu lišilo.

Cílem naší cesty totiž byl jiný ráj. Fraser Island se v jazyce původních obyvatel nazývá K'gari, což v překladu znamená právě ráj. Fraser je nejvěším písečným ostrovem na světě, je celý vyhlášený jako národní park a byl zařazen na seznam světového dědictví UNESCO.

Když jsem ráno dorazil ke škole, čekala na nás flotila dvanácti terénních aut Toyota Land Cruiser s náhonem na čtyři kola. Do nich se naskládalo téměř osmdesát studentů a také naši vedoucí včetně šéfa celé výpravy, Steva Salisburyho, který se během následujících dní stal mým hrdinou.

Na ostrov jsme se dopravili trajektem z Rainbow Beach. Bohužel jsme se při čekání na trajekt nemohli osvěžit v moři, protože vody okolo Fraser Islandu jsou vyhlášené přítomostí tygřích žraloků. Slabší povahy se možná také nechaly zastrašit hlášeními o návratu krokodýlů do této oblasti, ze které byly před desetiletími vyhubeny.

Na ostrově se nachází jedna z nejčistokrevnějších populací psa dingo ve východní Austrálii. Na mnoha místech jsou umístěny cedule varující před jakoukoli interakcí s těmito psy. Měli jsme možnost jich několik pozorovat na vlastní oči. Nekteří psi se dokonce přiblížili jen na pár metrů. Pro dospělého člověka, který je ignoruje, nejsou dingové nebezpeční. Přímo na Fraseru však bylo zaznamenáno několik případů, kdy psi zabili malé děti.

Na Fraser Island mají přístup pouze automobily s náhonem všech čtyř kol. Jaký to má důvod, jsem pochopil hned po vylodění z trajektu. Na ostrově neexistují téměř žádné silnice a hlavní tepnou je písečná pláž. Na ní je rychlostní limit 80 km/h a není neobvyklé tu potkat policejní auta, která dodržování rychlosti vymáhají.

Jízda po pláži je vzrušující. Auta se musí držet blízko u vody, protože dál je písek jemný a hluboký a vozidlo by mohlo lehko uváznout. V měkčím písku také auto "plave" do stran. Řidiči také musí brát v potaz příliv a odliv, protože za přílivu je mnoho částí pláže neprůjezdných. Pro osoby sedící v našich Land Cruiserech vzadu byly nejzajímavější terénní nerovnosti, na kterých někdy auto nadskočilo tak silně, že dotyční narazili hlavou do stropu. Při cestě autem po pláži je také často možné pozorovat velryby, které se přavalují na hladině, nebo velké množství ptáků včetně mořských orlů

Během pobytu se nám nejednou stalo, že nekteré z aut na cestě ve velmi jemném písku uvázlo. Často byla důvodem auta jedoucí proti. Většina cest je totiž široká pouze pro jeden automobil. Řešením jsou v takovém případě lopaty a gumové "plováky", které se zasunou pod uvízlé kolo, aby bylo dosaženo trakce. Lze také využít navijáku, kterým jsou některá vozidla vybavená.

Kromě automobilů jsou pláže využívány malými osobními letadly, která na nich přistávají. Na některých částech pláže se nacházejí cedule upozorňující řidiče automobilů, že mají dát přednost přistávajícím letadlům.

Za zmínku také stojí stoupající komíny kouře, které jsme pozorovali už z pevniny. V oblasti totiž panují už delší dobu značná sucha, a tak na ostrově vzniklo několik požárů. Jeden z nich se nacházel pouchých osm kilometrů od našeho tábora, a hned po příjezdu jsme proto byli informováni o možné evakuaci. Jako bezpečnostní opatření správci národního parku vypalovali území nalézající se mezi požárem a našim táborem, aby se požár neměl jak šířit.

V kempu byla polovina účastníků ubytována v chatičkách a druhá stanovala. Já jsem stanoval s Němcem Maxmilianem. U večeře, která následovala, jsme se rozdělili do týmů pro provádění výzkumných úkolů v dalších dnech. Můj tým byl nakonec česko-německo-americký. Byla v něm kamarádka Tereza, Němci Niels a Christopher a Američanky Kathryn a Hannah.

Na Fraseru jsem si vyzkoušel bezkontakní variantu rugby, tzv. touch rugby. Namísto složení k zemi tam stačí k zastavení protivníka dotek. Moc se mi líbilo, že se k nám úplně bez zábran přidali také naši vedoucí včetně Steva.

Druhý den nás pár ranních ptáčat zahájilo už v půl šesté pozorováním ptáků. Dostali jsme dalekohledy a vydali jsme se na procházku na pláž a zpět. Po snídani následovala práce terénu. Ta první den spočívala v zaznamenávání změn vegetace od pobřeží do vnitrozemí, druhý den ve sbírání vzorků květů a plodů rostlin a třetí ve výzkumu diverzity bezobratlých v deštném lese.

Odpolene bylo každý den vyhrazeno zábavě. V pátek jsme se vydali k zrezlému vraku transportní lodi z první světové války, který za druhé světové války používalo australské letectvo jako cvičný terč. Od vraku jsme se pak vydali k Eli Creek, což je jeden z mnoha kříšťálově čistých potoků vlévajících se do moře.

Večer nám pak jednotliví vedoucí představili, jakou oblastí biologie se zabývají a co je předmětem jejich současného výzkumu. Tady opět zmíní mého hrdinu Steva, který je paleontolog zabývající se především dinosaury. Ve své prezentaci nám představil výzkum nemoci, kterou trpěli tyranosauři a která by měla být obdobou nemoci, která v současné době postihuje některé ptačí druhy.

V sobotu jsme se pěšky vydali k jezeru Boomanjin. Po cestě k němu jsme vyšplahali na obrovskou písečnou dunu, která nebyla pokrytá vegetací a bylo tak možné se po ní kutálet z kopce dolů a dělat jiné podobné aktivity hodné vysokoškoláků. Samotné jezero mělo téměř černou barvu, což ale nikoho neodradilo od vykoupání.

V neděli jsme dojeli k jezeru Birrabeen, které mělo naopak vodu jasně modrou. Steve ulovil malou krátkokrkou želvu, kterou jsme si pak každý měli možnost krátkou chvíli podržet a prohlédnout. Kromě přírody jsem se u tohoto jezera také dozvěděl dost u kriketu, jehož "dvorkovou" verzi jsem si zahrál. Od tohoto jezera jsme se pak vraceli za tmy cestami uvnitř ostrova. Tma ve spojení se světlomety off-roadů a subtropickým lesem tvořily atmosféru jako z Jurského parku.

V pondělí ráno jsme si sbalili věci a vydali jsme se k poslednímu jezeru na naší pouti. Jmenuje se Wabby. Z jedné strany ho lemuje hustý les a z druhé strany se k němu svažuje písečná duna. Po koupačce jsme se vydali zpět. Bohužel jsme ale měli velké zpoždění, které způsobila i proražená pneumatika našeho auta. Museli jsme proto ale pospíchat, abychom se vyhnuli přílivu. Zesílené pobřežní požáry a také často riskantní průjezdy částí pláže, které už byly zaplaveny přílivem, asi všem zvedly hladinu adrenalinu.

Nakonec ale všechna auta šťastně dojela až k trajketu a já s Terkou jsme se vyčerpaní dostali domů asi okolo osmé večer s vědomím, že v osm ráno už nám odlétá letadlo do Sydney...

Pro zajímavost přidávám ještě sestříhané video ze stejného zájezdu v minulém semestru. Koukněte na něj samozřejmě především kvůli Stevovi, který v něm má hlavní roli.