Horečka páteční noci

Prý málo píšu o tom, jak se tady paří. Zkusím to kompenzovat popisem mého včerejšího večera. Nebo aspoň toho, co si z něj pamatuju.
Začali jsme u Chrise. Chris je amík a bydlí v domě ještě s dalšími třemi australany a jednou kanaďankou. Už jsme u nich měli akci dva dny předtím. Mají fakt pěkný dům. Říkají mu Rivendell (Roklinka z Pána prstenů) a už se těším, až budou teplejší večery, protože mají na terase bazén.
Od Chrise jsme měli v plánu vyrazit na Cromwell College, kde se konala velká studentská pařba s tématem Into the Wild. Všichni proto měli mít kostým s tématem divočiny nebo zvířat. U Chrise někteří z nás ještě dokončovali práci na svých kostýmech. Já to popravdě dost odfláknul. Nechal jsem si počmárat obličej, vzal jsem si do ruky bumerang a ještě jsem si půjčil klobouk.
Zachutnalo mi australské víno. Austrálie je myslím největším producentem vína na světě, tak jim musím pomoct ho trochu spotřebovat. Včera mi padla za oběť jedna lahev červeného. Ostatní popíjeli hlavně pivo, víno nebo sekt.
Asi v osm jsme se vydali na Cromwell College. Jako tradičně byla u vstupu veliká fronta, protože se kontroluje, jestli máte doklad totožnosti. Ve frontě jsem se přifařil ke stádu ovcí a jejich pastýřce, abych se dostal dovnitř dřív. Když říká dovnitř, tak tím myslím za plot, protože se to celé odehrávalo na oploceném parkovišti u zmíněné koleje. U vstupu mi chtěli zabavit bumerang a vyhodit ho do popelnice, protože je prý příliš nebezpečný. Schoval jsem si ho do blízkého křoví. Při odchodu jsem si pak na něj vzpomněl až zpětně a musel jsem se pro něj vracet.
Vevnitř bylo opravdu hodně a hodně lidí a někteří z nich měli úžasné kostýmy. Už si začínám zvykat, že Asiati, kterých je na škole strašně moc, se na takovýchle akcích vůbec nevyskytují. Asi drží při sobě a pořádají soukromější akce. Proto jsem se na místě bavil hlavně s Australany, Evropany a Američany. K pití jsem si oblíbil nápoj, který prodávali venku a který byl smíchaný z vína, vodky a nějakého citronového nealka. Kelímek byl za dolar a půl. Chodil jsem tam tak často, že si mě pak holky, které to prodávaly, už pamatovaly...
Před půlnocí bylo po všem. Zavřeli vnitřní bar, přestali prodávat venku to mé oblíbené pití a policie s ochrankou nás zbývající postupně vyhnali ven.

Škola volá

Mám za sebou první týden školy. Zatím se konaly jenom přednášky. Cvičení začínají až v následujících týdnech a to u každého předmětu jinak.
Blbé je, že jsem si upravil rozvrh oproti tomu, který mi schválila proděkanka před odletem. Standardní postup pak je takový, že se domluvíte přes email, jestli je taková změna možná. Jenže na FPH VŠE z nějakého důvodu zvolili za proděkanku pro pedagogiku člověka, který zřejmě studenty z hlouby duše nenávidí a ani po 14 dnech nedokáže odpovědět na email. To je dost velký problém, protože se mi pak může po návratu stát, že mi paní proděkanka neuzná předměty, a to pro mě bude mít různé nepříjemné následky. Ivan Horník by asi řekl, že by blil, nebo by se zeptal, co to je za klauni...
První předmět, který mám zapsaný, je Product and Brand Management, který učí nějaká asiatka. Jde o marketing zaměřený na značku. Celý semestr se budeme neustále motat kolem značky. Tohle téma mě ale docela zajímá, takže mi to vůbec nevadí. Celý semestr také budeme pracovat na projektu značky televizního seriálu.
Dál mám zapsané Business Law. Je to takový lehký náhled do práva z pohledu ponikatelských subjektů, který pokrývá úvod do australského právního systému, občanskoprávní úpravu náhrady škody a smluv, pracovní právo, duševní vlastnictví apod. Každý týden budeme psát minitestík na internetu a vypracovávat odpověď na otázku ze cvičení. Učí to Australan Nicholas James. Zaujalo mě, když v úvodu první přednášky mluvil o tom, že právo je nesmírně zajímavá disciplína. Ptal se, kolik seriálů existuje o účetních nebo o HR. A kolik jich existuje o právnících? Kdyby se nějaký vyučující podobně zeptal u nás, tak by si asi všichni ťukali na čelo. Kontinentální právní systém a anglosaský systém se prostě liší nejen v tom, co je pramenem práva...
Třetím předmětem, který mám, je Tourism and Travel Marketing, na kterém jsem zatím nebyl, protože jsem si ho zapsal místo předmětu, na který nakonec chodit nechci. Mělo by ale jít o něco podobného prvnímu předmětu.
Čtvrtý předmět se naprosto vymyká mým studijním oborům. Jmenuje se Australia's Terrestrial Environment. Je určen především pro zahraniční srudenty a přibližuje jim australskou suchozemskou faunu a flóru. Tenhle předmět mě asi bude bavit úplně nejvíc. Zahrnuje i tři výlety. Jeden do Brisbane Forrest Park, jeden na Fraser Island a jeden do Australia Zoo. Velmi pravděpodobně z něj budu čerpat dost informací i pro tenhle blog. Zatím jsme se učili o rostlinách a živočiších, kteří slouží jako důkaz toho, že Austrálie kdysi tvořila s dalšími kontinenty jižní polokoule jeden superkontinent Gondwana.
Výzvou, do které jsem se ještě nepustil, je práce na diplomové práci pro právnickou fakultu, kterou píšu na téma Teorie rozhodování ve veřejnoprávních a soukromoprávních korporacích. Takhle veřejně to na sebe práskám, abych se z toho nemohl vykroutit. Kdyžtak se mě občas zeptejte, jak jsem daleko, abych chtě nechtě musel postupovat dál a dál.

Je to tady, už mě má přítel alkohol...

Už jsem psal o tom, že Češi byli zahraničním studentům UQ představeni jako největší pijáci piva. Jak je to ale s alkoholem v zemi, jejíž obyvatelstvo tvoří převážné potomci vězňů?
V Austrálie se vyrábí velké množství různých značek piva. Jde například o Carlton Draught, Victoria Bitter, Tooheys nebo XXXX (čti four ex). Pivo se tu pije ze sklenic o různé velikosti. Našemu půllitru se nejíce podobají sklenice schooners (425 ml) a pints (570 ml). Velmi časté ale je, že si nenecháte pivo natočit do sklenice ale do džbánu. Ten má objem něco přes jedenáct set mililitrů. Obvyklé je, že tento džbán sdílí několik lidí dohromady. Já měl včera ale takovou žízeň, že jsem si koupil jeden džbánek XXXX Bitter jenom pro sebe.
Pokud by se chtěl člověk opít do němoty, tak by ho to vyšlo pěkně draho. Čepovaná pinta piva stojí okolo sedmi australských dolarů (1 AUD = 15 CZK). Alkohol se dá koupit pouze na místech, které mají udělenou licenci. To se týká i obchodů. Alkohol se tu neprodává v supermarketech společně s jinými potravinami, jako je tomu u nás, ale ve specializovaných obchodech. V případě restaurací a klubů tato licence říká kolik lidí smí v daném objektu být. Pokud jste nad limit, stojí te venku před hospodou a čekáte, až někdo jiný odejde. Včera jsem takhle venku vytvrdnul snad dvacet minut. Některé restaurace nemají udělenou licenci na prodej alkoholu a řeší to tak, že povolují, aby si jejich hosti přinesli alkohol s sebou.
Zajímavé je, že se zde přísně hlídá, aby na veřejných místech nepili lidé mladší osmnácti let, ale přitom je jim konzumace alkoholu povolena. To platí za podmínky, že pijí na soukromém místě a pod dohledem alespoň jedné osoby starší osmnácti let.
Nepochopitelné mi také přijde to, s jakou důsledností se vymáhá to, aby mladiství nepili na veřejnosti, když je přitom v Austrálii povolené řídit až s půl promile alkoholu v krvi! A to už koordinaci sakra ovlivní!

Ubývá míst, kam chodívala pro vodu...

Austrálie je nejsušší obydlený kontinent na naší planetě. Ze srážek, které spadnou na její povrch, se 88% jejich objemu vypaří. Právě proto tvoří australské řeky pouhé jedno procento vody, která se nachází ve všech řekách světa, ačkoli rozloha Austrálie tvoří pět procent světové souše. Množství dešťových srážek se také v jednotlivých letech významně různí. Australané proto zbudovali několik velkých přehrad, které slouží v období sucha jako jediný zdroj vody. V poměru uměle zadržované vody na jednoho člověka je Austrálie světovou jedničkou.
V letošním roce byli dešťové srážky poměrně vydatné, a proto nejsem v Brisbane svědkem žádných drastických omezujících opatření, jako tomu bylo v minulých letech. V nich totiž místní autority vydaly mnoho norem upravujících spotřebu vody včetně omezení délky sprchování a podobně. I přesto je na mnoha místech vidět, že nedostatek vody je zde opravdu ožehavým tématem. Často vídáte na veřejných záchodech nápis, že se tam používá recyklovaná voda. Snad ve všech hostelech, kde jsem zatím pobýval, jsem ve sprchách na zrcadlech viděl nalepená doporučení queenslandských orgánů, které říkají, že by se měl člověk sprchovat maximálně čtyři minuty, aby šetřil vzácnou vodou. V Cairns jsem v Serpent Hostelu viděl toto doporučení doplněné ještě o drobnou radu. A to sice, že když si s sebou do sprchy vezmete ještě někoho, tak se vám čas zdvojnásobuje.
Zajímavé je, že i v Austrálii existují místa, kde prší velmi silně. Jde samozřejmě o severní část, která leží v tropickém pásu, a která zažívá v současné době období sucha. Za půl roku ale již bude probíhat období dešťů, které zvedne hladiny řek leckde i o více než deset metrů. To se týká i Athertonské náhorní plošiny, kde jsem viděl několik dechberoucích vodopádů včetně proslulého Millaa Millaa Waterfall.

S vodou souvisí i pojem Billabong, který známe jako značku oblečení. V australské angličtině je to označení pro malé jezírko, které vzniklo změnou říčního koryta.

"Já bych všechny ty internety a počítače zakázala." Věra Pohlová

Bez internetu si už neumím svůj život představit. Ne že bych se bez něj neobešel pár týdnů, ale je to zkrátka neocenitelný prostředek k uspokojení spousty lidských potřeb.
Dokud jsem neměl v Austrálii vlastní připojení k internetu, využíval jsem služeb internetových kaváren. Cena za hodinu browsdání se v nich pohybuje od tří do pěti dolarů. Nakonec jsem si nejvíc oblíbil síť Global Gossip, jejíž pobočky jsem našel v Brisbane i Cairns.
Zajímavé je to s připojením ve škole. Čeští vysokoškoláci, včetně mě, jsou zmlsaní tím, že české vysoké školy i jejich koleje se často nachází na pátřních linkách, a připojení k internetu je tedy opravdu bleskové. V Austrálii je ale situace úplně jiná. Austrálie trpí svou odlehlou polohou. Kvalita internetového připojení tady proto pro našince opravdu otřesná. Malá kapicata linek a z ní se pravděpodobně odvíjející vysoká cena připojení se projevuje i v omezení studentů. Ti mají totiž měsíčně povoleno stáhnout pouze 400 MB dat a za další megabajty už platí.
Bez zajímavosti není ani cenzura prováděná australskými federálními autoritami. Tento systém bývá také označován jako Velký australský firewall nebo Velký firewallový útes. Ten má všem Australanům znemožnit přístup na internetové stránky, které státní orgány zařadí na černou listinu.

Nejsem na ERASMU!

UQ byla založena v prosinci roku 1909, a oslaví tak brzy sté výročí. Má celkem tři kampusy, přičemž hlavní je ten na St Lucia, kde budu studovat všechny své předměty. V roce 2008 studovalo na UQ téměř 40000 studentů.
Austrálie se nachází jižní polokouli, a má proto ve srovnání s Evropou obrácená roční období. Právě teď tu probíhá nejstudenější část zimy, což v Brisbane znamená přes den 20°C a v noci okolo deseti. Ročním obdobím je přizpůsoben i školní rok. Hlavní prázniny jsou v prosinci a v lednu. Letos začíná druhý semestr 27. července a jeho zkouškové období končí 20. listopadu.
Před začátkem semestru probíhá tzv. Orientation Week, během kterého se noví studenti mají možnost seznámit s tím, jak to na UQ funguje. Jedno ze setkání je pak společné pro všechny zahraniční studenty a ti jsou pak postupně představováni názvem země a počtem studentů, kteří z ní přijeli. Celkem nastupuje v tomto semestru asi 1600 zahraničních studentů, mezi kterými je šest Čechů. Cizincům je během orientačního týdne představována také australská společnost. Patří sem i to, co si o sobě Australané rádi myslí, ale není to ve skutečnosti pravda. Jako třeba to, že pijí hodně piva. Průměrně prý vypijí 80 litrů na hlavu ročně. Po téhle informaci se přednášející zeptal, jestli je v posluchárně někdo z České republiky, a sdělil ostatním, že jsme asi právě ožralí, protože vypijeme piva dvakrát víc než Australani.
Na UQ studuje obrovské množství cizinců. Na kampusu se to hemží zejména Asiaty, kterých je opravdu moc a moc. Nejvíc je tu Číňanů. Je tu i dost Evropanů a Američanů. Ti tady ale narozdíl od Asiatů obvykle nestudují celý program, ale účastní se meziuniverzitní výmeny. Stejně tak jsem na tom já. Studuju na UQ na základě dohody mezi UQ a VŠE o výměně studentů. To ovšem neznamená, že jsem na Erasmu!! Erasmus se nerovná studium v zahraničí, lidičky zlatý, takže už mi to prosím necpěte.

G'day, mate

Když už jsem měl v Brisbane kde bydlet, zbýval do akademických povinností ještě celý týden, který jsme se rozhodli strávit v severoqueenslandském Cairns. V Brisbane momentálně panuje krutá zima, což znamená kolem 24 stupňů přes den a v noci se teplota může dostat pod deset stupňů. Australané jsou ale líný národ (připadá mi, že jsou na to náležitě hrdí) a vůbec neřeší izolaci, a v noci tak člověku zvyklému na české vytopené pokoje může být opravdu neuvěřitelná zima. Těch několik málo zimních týdnů tady se doporučuje spát v ponožkách a v teplém pyžamu.
Cairns ale leží v tropech a tak je i v nejchladnějším období roku možné jít na pláž a koupat se v oceánu.
Hned ráno po příletu jsme ale zjistili, že přímo na pláží v městě se nevykoupeme, protože byla označená cedulemi varujícími před mořskými krokodýly. Koupání bylo možné pouze na plážích severně od centra. Jezdí tam autobusy městské hromadné dopravy a cesta trvá půl hodiny až padesát minut, podle toho, jak daleko se vydáte.
Austrálie je proslavená tím, že valná většina toho, co žije v mořích, se vás snaží zabít. V Cairns hrozí zejména požahání medúzou. Ty si naštěstí v tomhle roční období dávají pauzu. I tak se doporučuje plavat na malinkém úseku pláže, který je označen červeno-žlutými vlajkami a který je pod dohledem mladého Australana, který by vás případně měl z vody vytáhnout.
Cairns je ideálním místem pro podnikání výletů na Velký bariérový útes a do tropických deštných lesů v blízkosti. Rozhodli jsme pro nabídku společnosti On the Wallaby, se kterou jsme se vydali do oblasti Athertonské náhorní plošiny, kde se nachází zbytky pralesů, ve kterých žijí unikátní stromoví klokani a taky několik kasuárů. Od malička jsem se zajímal o přírodu a sledoval dokumenty o zvířatech včetně těch od Steva Irwina ( http://en.wikipedia.org/wiki/Steve_Irwin ). Proto jsem se na lesy a jejich obyvatele nesmírně těšil.
Měl jsem možnost vidět několik nádherných jezer a vodopádů. Zvířat jsme zase tolik neviděli, ale ukázal se ptakopysk a i dost plachý stromový klokan. Trochu mě vyděsil strom, který nám v džungli ukázali. Měl na kůře jemné nevinně vypadající chmýří. Když tohle chmýří přijde do kontaktu s kůží, tak prý působí nesnesitelnou bolest, která je dlouhodobá a člověk má chuť si useknout ruku. Od té chvíle jsem už radši na nic nesahal. Nezajímavé nebyly ani fíkovníky, které začnou růst v koruně jiného stromu a pak spouští kořeny dolů k zemi, aby nakonec jejich hostitele úplně zadusily.
Skoro mi vzal dech pohled na vopodády Milla Milla. To je prý místo, kde se natáčela reklama na nějakou značku šampónu (už si ji nepamatuju), ve které modelka pohodí svými vlasy tak, že z nich stříká voda, s vodopádem v pozadí. Chudák modelka. Já v té vodě strávil pár minut a málem jsem umrznul.
Výlet zahrnoval i projíždu na kolech a i trochu pádlování na kanoi na přehradě Tinaroo. Kdybyste někdy někdo do Cairns zavítal, tak můžu tenhle výlet jedině doporučit. Hlavně ti kluci, co nás prováděli, byli fakt nezapomenutelní. Brad při řízení minibusu rozjížděl mexické vlny. Matt zase bučel na krávy u silnice a počítal, kolik se jich na něj podívá.
Ze samotného Cairns stojí za zmínku asi jen Woolshed, což je klub, ve kterém se scházejí cestovatelé z celého světa. V Austrálii totiž narazíte na spoustu mladých lidí, kteří jen s krosnou na zádech cestují po tomhle nádherném kontinentu. Říká se jim tady backpackers.
Zpátky jsme se rozhodli cestovat vlakem, protože to při uplatnění studentské slevy vycházelo nejlevněji. Cesta do Cairns trvala 30 hodin. Protože jsme v rámci úsporných opatření cestovali nejlevněší třídou, dělali nám společnost především Aboridžinci. Ti nabírali formu permanentních kašlalů natahujících hlen, malých ubračených dětí a především stařenek, které vypadaly jako ta paní z traileru na horor Stáhni mě do pekel. Ty jsem tam viděl snad čtyři. (Marian říká Aboridžincůmm cikáni)

Operace kulový blesk

Brisbane je třetí největší město v Austrálii a žije v něm asi 1,8 milonu obyvatel. Je to zároveň také hlavní město státu Queensland, který má přízvisko "slunečný stát" (the sunshine state). Aby si ale člověk mohl slunečné počasí užít, musím mít nejdřív kde bydlet.
University of Queensland (dál jen UQ - čti "jů kjů") nabízí ubytování na koleji, ale to je pro našince drahé. Stejně jako spousta dalších studentů jsem se proto rozhodl hledat si pokoj na vlastní pěst. Hledat střechu nad hlavou na několik měsíců v městě, které vůbec neznáte a ve kterém je hromadná doprava založená na hurá systému, není opravdu nic snadného. Na mnoha autobusových zastávkách totiž vůbec nejsou jízdní řády. A když už máte náhodou štěstí a nacházíte se na zastávce ve chvíli, kdy se autobus blíží, nesmíte zapomenout mávnout na řidiče. Ten totiž jinak vůbec nezastaví a vesele si jede dál. Dá se ale říct, že nastoupení do autobusu není žádná výhra, protože se může lehce stát, že cílovou zastávku přejedete. Autobus totiž staví jen na znamení. Nemáte však žádnou informaci o tom, jaká zastávka je ta následující. Není proto snad zas tak zvláštní, že jsem se zúčastnil několika neplánovaných vyhlídkových autobusových zájezdů po městě.
Při cestě za prohlídkou jednoho z pokojů k pronájmu jsem narazil na skorokrajana. V autobuse jsem se řidiče zeptal: "Can I use this ticket? Is it still valid?" A on mi na to povídá: "A co česky? Mluvíš?" Ze zarostlého chlapa v šortkách se vyklubal Marian, který se před 12 lety odstěhoval ze Slovenska do Austrálie. Docela mě potěšilo, že jsem v Brisbane potkal člověka, který nejraději používá slova "zajebané, pojebané a dojebané". V angličtině asi není tak zběhlý a tak se omezuje pouze na "fucking". Malou rozmanitost ale rozhodně kompenzuje četností.
Marian má ale dobré srdce. Povozil nás stošedesátkou po městě a ještě se nám pokusil zařídit bydlení u jeho kamarádky. Ta nám v mírné opilosti ukázala její veliký dům. Byl ale bohužel moc daleko a ještě se v něm nacházely dvě nezkrotitelné děti, které maminku během rozhovoru s námi mlátily mečem. Marian nám tak aspon slíbil, že spolu někdy zajdeme do českého klubu v Brisbane, kde se každý pátek podávají tři česká jídla a scházejí se tam místní expatrioti (podle Mariana samí kokoti).
Nakonec jsme ubytování našli jen pět minut chůze od školy. Platíme 100 australských dolarů týdně, máme s Michalem pokoj s vlastí koupelnou a bydlíme v domě s pěti Číňany a jedním Francouzem.

Paralelní linka Praha - Brisbane

Dostat se do Brisbane člověku zabere aspoň den a půl. Já jsem letěl s ČSA do Londýna a odtud potom s Royal Brunei do Bruneje a se stejnou společností pak do Brisbane. V Londýně je člověk za chvilku, ale let z Londýna do Bruneje trval s krátkým mezipřistáním v Dubaji 17 hodin a let z Bruneje do Brisbane dalších 7.
Nemám strach z letadel. A i kdybych ho měl, tak bych se s Royal Brunei asi nebál, protože před každým startem letadla probíhá modlitba k Alláhovi, kdy se vám na obrazovkách v sedadlech před vámi zobrazí text modlitby a z reproduktorů tu modlitbu předčítá namluvený hlas arabsky (asi).
K ukrácení nudy slouží již zmíněné displeje zabudované do sedadel, na kterých můžete hrát hry nebo si pustit film. Sám jsem si pustil film 17 again, abych zjistil, co je na tom Zacovi Afronovi tak úžasného...
Po příletu do Brisbane jsme s dvěma kamarády, kteří se mnou letěli z Prahy, zjisitili, že naše kufry v Brisbane nejsou a asi jen tak nebudou. Nahlásili jsme to službě, které jsme museli popsat, jak naše kufry vypadají a co je uvnitř nich, aby je mohli identifikovat, pokud by chyběl štítek nalepený na check-inu. Paní, která se mnou sepisovala protokol, se na mě dívala poněkud divně, když jsem jí řekl, že v mém velkém kufru se nachází ještě jeden malý růžový kufřík polepený nálepkami. Ten jsem dostal na rozlučce v Dražicích jako KPZ (krabičku/kufřík poslední záchrany) pro cestování po Austrálii a určitě se mu budu v některm z dalších příspěvků věnovat.
Zkušení cestovatelé asi vědí, že o kompenzaci za zpoždění zavazadel je nutné zažádat okamžitě na místě. Já to bohužel nevěděl, protože jsem zatím během mých cest světem podobnou situaci nezažil, a nezažádal jsem. Zkrátka vigilantibus iura.
Snad už jen dodám, že kufr přiletěl až za tři dny a měl na sobě z nějakého důvodu nálepku via Singapur. A ještě to, že mě člověk pověřený školou, aby mě vyzvedl na letišti, vyložil u jiného hostelu, než kde jsem měl bydlet.

Blogovat či neblogovat? To je oč tu běží.

Právě sedím ve svém pokoji v Brisbane. Jsem na jižní polokouli už dva týdny a konečně se našel čas a prostředky (rozuměj notebook připojený k internetu) k tomu, abych vytvořil blog. A je to vlastně můj první blog v životě.
Už před odletem jsem uvažoval o tom, že bych mohl svůj pobyt v Austrálii kamarádům tímhle způsobem přiblížit. Několika jsem to dokonce i neuvážlivě slíbil. A kdyby si to tady nikdo číst nechtěl, tak aspoň budu mít svoje vzpomínky zapsané sám pro sebe.
Kdybyste netušili, co v Austrálii pohledávám, tak mě tu čeká jeden semestr studia, na který jsem byl vyslán v rámcii výměnného programu mezi Vysokou školou ekonomickou a University of Queensland.
Hned na začátku bych se rád omluvil za dvě věci. (Abych se už za ně nikdy omlouvat nemusel.)
1) Jsem fanoušek upadlého a vulgárního humoru. Ale zařekl jsem se, že nebudu používat smajlíky. To, že někde není dvojtečka, pomlčka a závorka, tedy neznamená, že všechno myslím úplně vážně.
2) Gramatika (ale klidně si mě opravujte - podle mě je i grammar nazi člověk)