Blog, který se pokoušíte shlédnout, je chráněn heslem. Pokud se domníváte, že se Vám tato zpráva zobrazuje nesprávně, kontaktujte mě prostřednictvím mého emailu broulik.jan@centrum.cz.

Finito. Ende. Schluss.

Jára Cimrman prý říkával: "Ať začnete, jak chcete, stejně jednou skončíte." I já tímto příspěvkem končím svůj australský blog.
Než jsem se ve středu vrátil do vlasti, po tři týdny jsem se téměř každý den přesouval z místa na místo a zažil toho tolik, že by to vydalo na knížku. Nápady na to, jak pokračovat, by tedy byly. Schází bohužel čas. A čas jsou peníze. Takže tradičně schází peníze.
Do galerií v pravém menu ještě přibudou fotky ze Severního teritoria, Great Ocean Road a Tasmánie. Je jich ale opravdu moc, takže to bude chvilku trvat.
Děkuju všem, kteří si našli čas a některý z mých příspěvků si přečetli.
Nashledanou

Né, pětku né, já jsem v tom nevinně...

Včera jsem si byl napsat první závěrečnou předmětovou zkoušku a nestačil jsem zírat. V Austrálii nejen trestají za podvádění, ale také mají spoustu opatření, která mají podvádění předejít. Zkoušky jsou písemné a neorganizuje je garant předmětu, ale samotná univerzita. Každý předmět má vypsán pouze jeden termín a jiné než zdravotní důvody absenci neomlouvají.

Ještě před vstupem do budovy jsem dostal náhodně zvolené číslo stolku, ke kterému jsem si měl sednout. Poté jsem si směl vzít pouze psací potřeby a předepsanou literaturu. Batoh se zbylými věcmi jsem musel nechat venku před místností.

Do zkouškové místnosti mě pustili až po prokázání se kartou studenta UQ. Peněženku a vypnutý mobil (prý mají detektory mobilů) jsem musel položit na zem pod svou židli. Podepsal jsem se na dva papíry, které na mě už čekaly. Dva z mnoha dohlížitelů mi zkontrolovali slovník a učebnici, které jsme měli povolené, zda v nic nemám nějaké poznámky navíc.

Mám tak trochu pocit, že za takovýchto podmínek by značná část studentů českých vysokých škol studium nedokončila. Ale tak by to také mělo být. Není divu, že v Česku zaměstnavatele příliš výsledky studia nezajímají, když se těch výsledků dosahuje jinak než vlastní pílí.

Ještě mě tu čekají dvě zkoušky. Příští čtvrtek dám Brisbane sbohem a vydám se na závěrečné dobrodružství v australských tropech, poušti, pobřeží a chladném ostrově.

Noosa

Na UQ přišel s koncem října i konec výuky. Po něm následoval týden určený k přípravě na závěrečné zkoušky, které jsou centrálně organizované a probíhají v pouhých dvou týdnech. Tento týden volna se dá samozřejmě využít i jinak. Například výletem k oceánu.

Do letoviska Noosa, které leží na Sunshine Coast, jsem cestoval s třemi Čechy, dvěma Němci a dvěma Rakušany. Brzké vstávání a čtyřhodinová cesta byly po Halloweenské noci utrpením, ale nakonec jsme šťastně dorazili.

Ubytováni jsme byli ve velikém apartmánu blízko u pláže, ovšem dost daleko od centra. Jak je to u australských pláží typické, dělíte se o ně jen s pár dalšími lidmi nebo delfíny. Tereza s sebou měla surf, který jsem si několikrát vypůjčil a zkoušel jsem pak zkrotit vodní živel.

Druhou noc jsme trávili v Noose už jen ve čtyřech. Do apartmánu jsme se rozhodli vrátit z centra pěšky po trase, která vede národním parkem. Stezka lemuje pobřeží a nabízí pohled na ukryté pláže a skály. Během cesty zapadlo slunce a tak jsme putovali buší a po pláži jen za svitu úpňku.

Klokanátky

Každý ví, že v Austrálii žijí klokani. Ne každý ví, že klokani se v Austrálii i jedí. Já sám jsem zatím měl možnost ochutnat klokaní párky (říká se jim tu kanga bangas) a můžu je jen doporučit. Ano, ano, dnes se pouštím na tenký led. Zemědělské využití klokanů je některými lidmi kritizováno. Podle mě to však jsou buďto pokrytci nebo nevzdělaní rádobyekologové.

Odhaduje se, že v Austrálii žije 35 až 50 milionů klokanů. Jejich chov pro zemědělské účely není povolen. Klokaní maso se tak získává lovem, který je omezen kvótami a povolen pouze pro některé druhy.

Konzumace klokaního má několik výhod. Za prvé, klokani svýma zadníma nohama nezpůsobují erozi půdy, jako to činí introdukované druhy zemědělských zvířat. Za druhé, klokani nespotřebují tolik v Austrálii nedostatkové vody jako krávy a ovce. Za třetí, klokani produkují mnohem méně methanu než krávy. Methan je jedním z hlavních skleníkových plynů. Konečně, klokaní maso je pro člověka zdravější než hovězí maso.

Australský průmysl klokaního masa musí ovšem bojovat s image roztomilého zvířátka, které klokan má. Vypsali proto soutěž o nový název klokaního masa, který by zaměřil pozornost lidí více na maso než na zvíře. Chtěli tak vytvořit podobnou dvojici jako jsou kráva – hovězí, prase – vepřové, nebo ovce – skopové. Nakonec vyhrál termín „australus“, který se ovšem doposud příliš nezažil.

Nashledanou krokodýle

Celý semestr jsem se těšil na návštěvu Australia ZOO. Dočkal jsem se minulý týden. S mým biologickým kurzem jsme autobusem jeli asi hodinu a půl na sever do oblasti Sunshine Coast, kde se zoologická zahrada nachází.

Zahrada je domovem především australských zvířat. Mají tu koaly, klokany, ježury, emu, vombaty, orly, kasuáry, hady, dingo i tasmánské čerty. Najde se i několik exotických zvířat, jako jsou sloni, tygři, červené pandy nebo aligátoři.

Zdaleka nejvíce místa zabírají slanovodní (mořští) krokodýli. Po nich je také pojmenovaná budova Krokoseum. V ní probíhá show, při které jsou návštěvníkům představeni hadi, ptáci a především čtyřmetroví krokodýli. Zaměstnanci ZOO je k sobě pouští tak blízko, že to opravdu nahání strach.

Mořský krokodýl je největším plazem na světě. Staří samci mohou dosahovat délky přes šest metrů. První objevitelé Austrálie hlásili dokonce desetimetrové exempláře. Sladkovodní krokodýl je také jedním ze dvou druhů krokodýlů žijících v Austrálii.

Tolik krokodýlů je v Australia ZOO, protože to byl domov Steva Irwina. Steve se proslavil především řadou televizní dokumentů Lovec krokodýlů, ve které chytal a přemísťoval živé krokodýly. Jeho popularita byla veliká především v USA mezi dětmi. Ty sledovaly jeho pořady na Animal Planet a přímo ho milovaly.

Před kamerou vždycky vystupoval entusiasticky a vystavoval se velkému nebezpečí. Proto je paradoxní, že ho zabil rejnok. Tato ryba má totiž za 20. stolení na svědomí jen dva lidské životy.

Zelená je tráva, fotbal to je hra

Dostal jsem zpětnou vazbu, že jsou prý mé příspěvky příliš složité. Dnes se proto nebudou konnat žádné větné kudrlinky. Nebude pro ně prostor, protože bude řeč o oblíbeném australském sportu, fotbalu. Jenže když říkám "fotbalu", nemyslím tím náš český fotbal, při kterém jedenáct borců na každé straně čutá do mičudy nohama. Austrálie totiž stejně jako USA používá pro kopanou označení "soccer". Slovo "football" je vyhrazeno pro jiný sport.

Tím sportem je australský fotbal. Jeho sezona skončila asi před měsícem. Bohužel jsem se nedostal osobně na žádný zápas, ale několik mačů Brisbane Lions jsem sledoval v televizi a také jsem se párkrát byl podívat na trénink amatérů.

Hraje se na hřišti ve tvaru oválu a hlavním cílem hry je podobně jako v kopané trefit nohou míč mezi dvě tyče na konci hřiště. Míč je ovšem šišatý a je možné ho nosit v rukou, takže by si možná leckterý Čech spletl tento sport s rugby, které je v Austrálii také velmi populární. Zápas je rozdělen na 4 čtvrtiny a každý tým má na hřišti 18 hráčů.

Hlavními devizami australského fotbalu jsou souboje tělo na tělo, výskoky s využitém těl dalších hráčů, rychlý pohyb hráčů i míče a časté skórování. Netradiční je také rozehrávka, při které rozhodčí hodí míč do země, aby se odrazil vysoko do vzduchu. V prvním videu, které nasleduje, je sport představen. Ve druhém uvidíte střety, ze kterých vás bude mrazit na zádech.